„S Tomášem jsme často vedli dlouhé debaty. A nejen o fotbale,“ vzpomíná 78letý Brückner.
Co vás při vyslovení jména Rosický napadne jako první?
To máte na tři stránky, nebo na knihu?
Zkusme to v několika větách...
Je toho hodně. Geniální hráč. Jeho hra byla něco jako umění. Kreativita, myšlení, to všechno bylo jedinečné. Potkávali jsme se mnoho let. Čtyři roky v jednadvacítce, šest let v áčku, dva roky s Pavlem Vrbou, dva roky s Chovancem. Hodně jsme se spolu bavili, snažil jsem se o to se všemi hráči, ale s Tomášem jsme spolu komunikovali skoro každý den a byla to radost. Nejen o fotbale, ale i o dalších věcech. I když už byl velký hráč, tak naslouchal a nebylo to nic formálního nebo předstíraného, naopak hrozně ho všechno zajímalo.
Čím vás ještě zaujal?
Je to člověk, ke kterému si musíte najít vztah. Říkalo se, že nemá silnou mentalitu, ale to vůbec není pravda, protože on svou sílu projevoval na hřišti. Nebyl žádný vůdce kabiny, nemusel nic říkat, on hrál. A bralo to celé mužstvo. Tomáš byl velitel na hřišti. Tak jsem ho viděl a chápal jako fotbalistu.
A jako člověka?
No, fotbalista je u mě také člověk. (směje se) Nerozlišoval jsem to. Ale musíte si ty správné fotbalisty a lidi vybrat a já jsem si na tom dával hodně záležet. Chtěl jsem mít fotbalisty a lidi na úrovni. Hráči v reprezentaci, ať to byla jednadvacítka nebo ta druhá, starší polovina týmu, to byli úžasní lidi i hráči. Tomáš do toho zapadl a vztahy mezi nimi byly výborné. Byla to hlavně díky hráčům, jejich vystupování a o Tomášovi to platí především.
Sblížili jste se?
Měli jsme spolu nadstandardní vztah. Dost jsme se potkávali v místnostech, kam se večer chodilo, tedy masérna a místnost fyzioterapeuta, kde Tomáš podstupoval nekonečné procedury. Nepoznal jsem hráče, který tak moc chtěl být zdravý. To nebyla nějaká regenerace, že by si lehl do vířivky, ale náročnější a intenzivní procedury - a on je všechny absolvoval. Při nich jsme se vždycky bavili a to byly dlouhé debaty nejen o fotbale.
Co byste mu popřál do života po kariéře?
Říkával jsem hráčům, že fotbalový život je strašně krátký. Rok uteče jako den. Jakmile jste velký, ohromný fotbalista, je to potom hrozně těžké. Proto možná ty konce bývají někdy rozpačité, nikdo se nechce vzdát toho velkého divadla. Tomášovi určitě doktoři říkali už dříve, ať toho nechá, ale teď už asi tělo poručilo hlavě. Přál bych mu, aby se mu zlepšilo zdraví a tu druhou část svého života nebyl negován tímto hendikepem. Ať dělá cokoliv, je zdraví to nejdůležitější. To mu přeju. Moc rád na něj vzpomínám a budu vždycky.
