Přesto mužstvo utržilo hned několik kopanců. Loni trapná remíza 0:0 na Maltě, letos pouhý bod z dvojzápasu s Dány, pak málem další provinění se severními Iry, které zažehnal až Pavel Kuka vítězným gólem v 88. minutě. A nyní Island.
Gloriola kdysi druhého národního týmu ve světovém žebříčku se rychle rozpouští. Přistání na tvrdé zemi bolí. "Jen se potvrzuje, že nejsme taková fotbalová velmoc, která by vydržela na výsluní delší dobu," utěšuje svazový předseda Jan Obst.
Přehnané sebevědomí
Poprvé se suverenita hráčů otřásla na loňském Euru, kde byl Chovancův tým vyřazen už po dvou prohraných zápasech s domácími Nizozemci a světovými šampiony z Francie. Našly se ale dva způsoby, jak bolístky pofoukat: těžká skupina a podtrh od italského rozhodčího Colliny, který odpískal přísnou penaltu.
Povzbuzení zato přineslo vítězství nad Dánskem 2:0 na rozloučenou. "Teď se s nimi budeme prát o světový šampionát. To musíme zvládnout," nadšeně si mysleli hráči.
Celé Euro se vzalo jako jedna smolná příhoda. Vždyť předtím mužstvo neztratilo ani bod v evropské kvalifikaci a vytvořilo tím ojedinělý rekord. Tak proč se plašit, nebo dokonce vyhazovat trenéra Chovance? "Myslím, že delší dobu se hráči chovají až příliš sebejistě," všiml si internacionál Josef Masopust. "Třeba teď před Islandem jim chyběla trocha pokory. Nedomysleli, jak je soupeř silný, a hodně odvážně mluvili jenom o vítězství."
Trenér kamarádům promine, hráčům ne
Kazící se atmosféru v týmu naznačila už loni v srpnu předkvalifikační generálka se Slovinskem. Omluvilo se jedenáct hráčů, převážně kvůli zranění. Mediální kritiku, že řada fotbalistů se zápasu záměrně vyhnula, tišil Jozef Chovanec slovy: "Věřím lékařským zprávám. Ty jsou pro mě průkazné." Udělal chybu. Přehnal svoji benevolenci, kryl hráče, což se mu časem vrátilo.
Chování některých reprezentantů se změnilo. Z Jana Kollera už není ten vyhlášený dobrák, nýbrž neotesanec, který vzteky kopne do národního dresu a hned v dalším kvalifikačním zápase se nechá hloupě vyloučit.
Pavel Nedvěd nemá ideální povahu na kapitána, především kvůli své vznětlivosti. Chybí mu racionální uvažování, jaké měl jeho předchůdce Němec, i oddanost. Třeba včera: kvůli kartám nenastoupí ve středu proti Maltě, tak opustí potápějící se loď a jede do Turína. Bude si tam prý léčit achilovku, přitom lékařskou péči u národního týmu si hráči pochvalují víc než v klubech.
Případ Řepka
A pak je tu velký případ Řepka, který za záhadných okolností nedorazí na nedávné utkání s Korejskou republikou. Původně nechtěl přijet, ale trenér ho povolal, zatímco dalšího z italské ligy, Poborského, omluvil.
Udělal to Řepka ze vzdoru? Cítil nespravedlnost? A jak se asi vyrovnal se svým dočasným vyhazovem z týmu, který Chovanec vysvětlil slovy "nároďák není holubník" a přitom v podobné situaci omluvil asistenta Ivana Haška, jenž dal před Islandem přednost své práci v Racingu Štrasburk? "Chovanec pomáhá svým kamarádíčkům. Hráči nejsou slepí a hluší. Tohle zhorší vztahy v mužstvu," tuší internacionál Milan Luhový.
Kdo neměří stejným metrem a zásadovost hodí stranou, když jde o dobrého známého, zadělává si na problémy. "Kdyby se mužstvu dařilo, tak jde v kauze Řepka a Hašek o nepatrný kosmetický kaz," tvrdí sportovní psycholog Pavel Slepička. "Ale v tuto chvíli je to vnímáno jako hluboká jizva, která může vyvolat špatné klima v týmu."
Ani předsedu Obstovi se toto Chovancovo řešení moc nezamlouvá, ale zasahovat do něj zatím nehodlá. "Ke všemu se vrátíme po zápase s Maltou, teď potřebujeme klid. Přece najednou nezakážu příjezd Haška," říká.
Tým ničí zranění, nejasný systém hry i forma střelců Zhoršily se vztahy, ale i herní projev. Jako by mužstvo hledalo systém, kterým se prosadit. "Všechno je hra na náhodu," soudí Luhový. "Vůbec nejsou využity kvality Rosického i Nedvěda, na něž spoléhají evropské velkokluby Dortmund a Juventus. Některé hráče Chovanec staví na místa, která jim nesedí."
Stačí připomenout statného Johanu, typově středního obránce, jemuž trenér ztížil reprezentační premiéru v Dánsku tím, že ho dal na okraj zadní řady. Mimochodem s obranou si Chovanec zatím neporadil, ačkoliv ve svém trenérském rukopisu ji vždy považoval za hlavní prvek. Jako jeden z posledních v Evropě přešel s národním týmem na čtyřobráncový systém, ovšem vhodné hráče dodnes nenašel.
Přitížila mu častá zranění hráčů, právě obranná formace je rozbombardovaná. Tým ale trpí i ztrátou tahouna Bergra, který v kvalifikaci hrál z osmi zápasů jen dva.
Za rok se v reprezentaci vystřídalo už 40 hráčů, což je rekord domácích fotbalových dějin. Velkou krizi zažívají střelci, na něž se nejvíc spoléhalo. Vybájený Koller se prosadil v jediném z posledních 15 utkání, Vladimír Šmicer se trefil naposledy na Euru.
Začíná hledání viníka
K čemu spěje národní tým? Na hřišti připomíná partu rozhádaných primadon, které nemají kázeň, zato přehnaného sebevědomí bohatě. "Bojovnost jen předstírali," postěžoval si Chovanec po Islandu. Chybí někdo, kdo by jen a jen dřel.
Po necelých čtyřech letech Chovancova působení nastala krize. "Začíná se projevovat únava ze vztahu mezi trenérem a hráči," tuší psycholog Slepička. "Teď přijde hledání viníka. Čas ukáže, komu zůstane černý Petr."
První do ofenzivy vyrukoval Chovanec. Mnohem ostřeji než dříve napadl hráče. Mluvil o katastrofálním výkonu a mizerné disciplíně. Přijmou to fotbalisté? "Ukáže se, na jaké úrovni hráči jsou. V době, kdy se jim ale nedaří, není vhodné kritizovat. Druhá strana to zpravidla vezme emotivně, jako křivdu," tvrdí Slepička.
Vše se může vyhrotit jako za časů trenéra Milana Máčaly začátkem 90. let. Začnou se vytahovat staré aférky, tým nepostoupí, skončí trenér i generace hráčů kolem Nedvěda, Srníčka a Kuky.
Nebo se úpadek mužstva zastaví a na vše zlé zapomene. Pozítří přijde první díl pravdy, zápas s Maltou.
 Bezmocný brankář Srníček sleduje střelce druhého gólu, Andri Sigthórssona |
