Když tachometr ukazoval přes 400 tisíc kilometrů, vůz předal otci. Byl to právě on, kdo ho přivedl k fotbalu. Aby také ne. Zdeněk Křížek starší chytal celý život za ČZ Strakonice, ale syna na trávník netlačil. Vyzkoušel si různé sporty. Pak však při hokeji dostal zápal plic, a tak dostal přednost fotbal.
Zlom přišel na turnaji ve Švédsku
Křížek mladší chtěl dávat góly jako útočník, pak začal ve středu obrany, ale nakonec se dostal mezi tři tyče. „Před jedním turnajem nám onemocněl brankář, tak jsem tam šel já. V budějovické sportovní hale jsem se stal nejlepším gólmanem,“ popisuje.
A protože se to na dalším turnaji v Praze opakovalo, pozice už mu zůstala. „Trefovalo mě to,“ směje se.
Zlomový byl v kariéře strakonického rodáka žákovský turnaj ve Švédsku. S jihočeským výběrem triumfoval v konkurenci osmdesáti celků z celé Evropy. „Potkal jsem se tam poprvé třeba s Tomášem Sivokem. Pak jsem ve třinácti letech šel do Dynama. Přes žáky, dorost a béčko jsem se v devatenácti dostal do A týmu,“ vzpomíná.
Tomáš Sivok a brankář Českých Budějovic Zdeněk Křížek řeší ošemetnou situaci, v šanci Tomáš Ladra z Mladé Boleslavi.
Než se v prvním týmu Budějovic nastálo usadil, zkusil si jediné angažmá mimo Dynamo. Rok a půl hostoval v tehdy druholigových Prachaticích. „Byla to výborná zkušenost,“ chválí si.
Pak už pevně platilo jen spojení s černobílým klubem. Křížek se jako mladík učil nejprve od slovenského dlouhána Miroslava Filipka, následně čtyři roky kryl záda Pavlu Kučerovi. „Odchytal jsem v těch čtyřech sezonách asi jen šest zápasů, ale neřešil jsem, proč nechytám. Znal jsem svou roli a byl připravený, když na mě trenér ukázal. Přede mnou byli vždy výborní gólmani,“ přikyvuje.
Pozice druhého brankáře patřila Křížkovi někdy možná až příliš často. „Často to slýchám, že jsem mohl jít jinam nebo chytat víc. Ale myslím, že takhle to mělo být. Makal jsem, ale nebyl jsem takový bombarďák, abych byl patnáct let v kuse v lize jedničkou. Jsem hrdý, že jsem dynamák celý život,“ zdůrazňuje.
Zažil 13 trenérů
Nabídky na odchod měl. Zajímala se o něj Plzeň nebo Olomouc. Nejvážnější to bylo po sestupu z první ligy v roce 2015, kdy ho lákali Bohemians. „Nechtěl jsem opouštět klub, když jsme spadli. Užíval jsem si každý trénink i zápas. Ty ligové, to byl svátek. Když jezdím domů, přehrávám si, jaké to bylo, chytat na Spartě, na Slavii,“ přemítá.
V černobílém dresu nastoupil ke 172 duelům, 66 bylo v nejvyšší soutěži. Zažil tři postupy, dva sestupy a celkem 13 trenérů. „Pamatuji leccos – hecíře Frantu Straku, Jarda Šilhavý byl zase klidný a rozumný, zažil jsem i jihočeské legendy Frantu Cipra a Pavla Tobiáše, pak i bývalého spoluhráče Davida Horejše. Je to na napsání knížky,“ bilancuje.
Bohatý je i výčet historek z téměř dvacet let dlouhé profesionální kariéry. „Když se dařilo, zašli jsme na pivko. Nezapomenu, když jsme za trenéra Straky hráli poslední kolo v Olomouci. On už věděl, že končí, tak nás cestou domů pozval do sklípku k jeho známému. Tehdy za nás hrál Tomáš Hunal, kterého jsme tam nechali a on spal na štěrku před sklípkem, zatímco my už byli doma,“ usmívá se.
Mladí hráči, kteří absolvují Regionální fotbalovou akademii pro Jihočeský kraj, se mohou prosadit do nejvyšších soutěží. To se podařilo třeba strakonickému odchovanci Zdeňku Křížkovi, který chytá za druholigové Dynamo České Budějovice.
Během kariéry se také zásadně změnil stadion na Střeleckém ostrově. Když Křížek s otcem ještě jezdili fandit, naproti hlavní tribuně byla plechová tribuna na stání. „Současná podoba se mi moc líbí. Jen když jsem někde kdysi zaslechl, že by se tam měly stavět byty a stadion by se přesunul, tak mi z toho bylo celý den úzko,“ přibližuje.
Taková varianta však není na pořadu dne, a tak Křížek nepřijde ani o své oblíbené místo na Střeleckém ostrově. „Je za brankou nahoře na jižní tribuně. Tam sedává můj taťka. Jednou za poločas jsem tam vždy mrknul a byl jsem šťastný, že je tam se mnou. V duchu jsem si říkal, že je na mě snad pyšný. Moc tím žil. I teď tam při tréninku občas kouknu,“ svěřuje se. Křížkův otec také vede synovi knihy s výstřižky z novin, fotkami nebo sestavami. Už jich vytvořil šestnáct.
Kariéra gólmana ze Strakonic skončila před třemi a půl lety. „Nepřipouštěl jsem si to. Cítil jsem se výborně. Ale začal jsem si dělat trenérské licence, a pak když jsme se sešli v týmu s Jardou Drobným, mně bylo třicet sedm, jemu jednačtyřicet, tak bylo jasné, že mi nebude prodloužená smlouva. A byl konec. Jsem rád, že jsem to uzavřel v nejvyšší soutěži,“ hodnotí.
Pak ho oslovil bývalý spoluhráč Petr Benát, který vede budějovickou akademii, aby se tam staral o mladé gólmany. U toho vydržel dva roky, než se posunul k prvnímu týmu Dynama. „Moc mě to baví. Chci vychovávat naše brankáře,“ má jasno.
Zdeněk Křížek
Trénování a rodina, to je hlavní náplň současného Křížkova života. I proto nemá čas ani na chytání v Oseku, kde působil v krajském přeboru po konci profesionální kariéry. „Snad to na jaře vyjde alespoň na nějaký zápas,“ přeje si.
Bývalý ligový brankář si zkusil také nejvyšší soutěž ve futsalu, kde také hájil barvy Dynama. „Byla to zajímavá zkušenost. Futsal jsem předtím moc nesledoval, ale profesionální týmy plné cizinců jsou špičkové. My to hráli bez tréninku a byl to mnohdy kolotoč,“ přiznává.
