Ve Slavii jste teprve dva měsíce a z nechtěného je hrdina. Mohlo to vůbec dopadnout líp?
Ne, je to nádhera. Když chce být člověk úspěšný, musí se obrnit. Ta negativní atmosféra při příchodu mi pomohla, dostal jsem ze sebe víc, než kdybych šel třeba do Žižkova.
Fanoušci vám nevěřili, nadávali do dědků. Nebál jste se, že si uškodíte?
To bylo jediné, nad čím jsem přemýšlel. Celý život jsem obětoval fotbalu a nechtěl jsem, abych jedním špatným krokem zapadl do zapomnění. Chtěl jsem, aby si lidi pamatovali, že Martin Vaniak nebyl žádná nula. I to mě tlačilo k extrémním výkonům.
Jinak jste neměl co ztratit?
Vůbec nic. Jen jsem přišel pomoct v předkole Ligy mistrů se Žilinou, protože se Michal Vorel zranil. Kdyby to nevyšlo, byl bych za troubu, Michal by se vrátil a já třeba za půl roku řekl sbohem.
Jenže to dopadlo náramně.
Bezchybně. Hrajeme Ligu mistrů, válíme v lize a já chytám. Mám filozofii: Odehrát zápas tak, abych se po něm mohl lidem podívat do očí. A to můžu.
Kdy jste pochopil, že vás nahoru žene, když jste pod tlakem?
Už ve federální lize. Vždyť já začínal chytat proti Nitře v roce 1993. Když se člověk vidí moc nahoře, začne si omlouvat chyby, pod tlakem ne. Když si to uvědomíš, zlepšíš se. Když ne, zakrníš a za deset let se budeš v hospodě koukat na Ligu mistrů a litovat se: Jéžiš, tam jsem mohl být, kdyby...
Sám říkáte, jak vám předloni pomohlo roční angažmá v Panioniosu Atény. Ale čím?
Byl jsem rok sám, bez rodiny, a měl čas přemýšlet. Uvědomil jsem si, že jsem dělal strašné kopance, že jsem rodinu dával na druhou kolej a záleželo mi jen na fotbalu. Na výsluní jsem se zálibně koukal do zrcadla a říkal si, jak jsem výborný. Přitom nebýt rodiny, nejsem nic. Získal jsem psychickou odolnost.
Před přestupem do Slavie vám dali facku fanoušci. Vyčítali vám, že jste nabídku před dvěma lety odmítl.
Nechali mi sežrat, že jsem tenkrát mluvil o přestupu jako o hotové věci. Jenže Slavia mi nabídla o dost horší smlouvu než v Olomouci a přes manažera mi tehdejší šéf Leška vzkázal, že přes to nejede vlak. Tak jsem se radši stěhoval do Atén, z jejich jednání jsem měl lepší pocit. Ještě mám doma vystřižený velký rozhovor z novin: Vaniak do Slavie!
Teď jste u fanoušků za hrdinu. Obdivují vaše kočičí zákroky.
Gólman má jedno velké plus a jedno velké minus. Podle toho, jestli inkasuje, nebo zachrání, je buď na výsluní, nebo v propadlišti. Ale sám by nebyl nic. Stejně jako já bych nebyl nic bez ostatních hráčů Slavie.
|
Střelec Došek "Je výborný. Všem fanouškům, kteří na něj měli při příchodu do Slavie řeči, že je mu už sedmatřicet, ukázal, že věk nerozhoduje. Buď jsi dobrý a máš na to, anebo ne, a pak je jedno, jestli ti je dvacet, nebo sedmatřicet. Sám si sice nedovedu představit, že bych v sedmatřiceti na téhle úrovni ještě hrál, ale brankáři to mají jiné. Vaňous teď chytil lauf: to, co vychytal třeba proti Ajaxu, bylo až neuvěřitelný, člověk se musel divit. Je výborný na lajně, reflex je jeho největší přednost. Zareaguje snad v tisícině vteřiny, pane jo!" |
Je vám 37 let. Můžete se ještě zlepšovat?
To doufám. I díky zkušenostem z Ligy mistrů. Buď všichni pochopíme, co znamená velký fotbal, a uvědomíme si chyby třeba z úterního zápasu v Seville, nebo tu nemáme co dělat.
Takže se vám zkušenost ze Sevilly může hodit už v derby?
Stoprocentně. Že jsme propadli v Seville, neznamená, že jsme z formy. Nezvládli jsme zápas psychicky, podlehli jsme přemotivovanosti. Z přílišné snahy pramenily chyby, všichni jsme pak padli do většího útlumu než jindy a byli podělaní.
Co je to vlastně přemotivovanost?
Je to pocit, kdy vás zápas požere dřív než jindy. Všude se to rozebírá, všechno se pitvá v novinách. Na každém hráči pak záleží, jestli se tomu poddá.
K přemotivovanosti svádí i derby.
Vím, zvlášť když Slavia nevyhrála na Spartě od dob mecenáše Korbela. Proto musíme jít do zápasu, jako bychom hráli třeba v Jablonci.
Není vám líto, že pražské derby nebo sváteční zápasy v Lize mistrů prožíváte až na sklonku kariéry?
Jsem rád, že je vůbec zažívám. Snad to nevyzní blbě... Já nikdy nebyl super gólman, ale měl jsem výhodu v tom, že si držím stabilní výkonnost, deset let nemám výkyvy. Fotbal mi mezitím dal několik facek, přišel jsem o mistrovství Evropy, neměl pořádné angažmá venku, nezahrál si velké zápasy v pohárech, ale závěr mi všechno vrátil. Za odměnu, že jsem jako dědek vydržel.
