V hlavě nosí fotbalový plán. S tátou, bráchou a pár kamarády si ještě zakopat za tým rodných Rokycan.
„Pokud na to tedy budu mít. Hrají divizi, je tam spousta mladých, takže nevím, jestli by mě mezi sebe vůbec pustili. Čtyřicítka už mi skoro klepe na dveře,“ usmívá se Václav Procházka.
K té mu chybí tři roky, košatou ligovou kariéru si prodlužuje ve Zlíně, kde načal pátou stovku ligových zápasů. A pokud mu vydrží zdraví, v historickém pořadí hráčů s nejvíce starty v samostatné české soutěži se na konci sezony vyšplhá na 6. místo.
Říkáte, že osobní statistiky moc nesledujete. Ani tenhle milník s vámi nic neudělal?
Tyhle kulaté starty jsem nikdy neprožíval. Ale teď to bylo trochu jiné. Když jsem těch 400 zápasů zmínil na sociálních sítích, sešlo se mi hodně gratulací. Byl jsem mile překvapený, utvrdilo mě to, že jsem něčeho dosáhl. I kluci v kabině to ocenili. Když slyším, jak málo hráčů to přede mnou dokázalo, hodně si toho vážím.
Co váš taťka Václav, který vás přivedl k fotbalu, je pyšný?
Ještě jsme se nesešli. S bráchou Honzou mně gratulovali. Pro známé a pro rodinu jsem si připravil vzpomínkový předmět. Navenek to moc neprožívám, táta je podobný. Ale vím, že má radost, že se mi povedlo vydržet tak dlouho. Rodiče mě vždycky podporovali, stáli za mnou, abych mohl fotbal prožívat naplno a na takové úrovni. Velkou roli hrají také geny. Taťkovi je 62, teď má sice problémy se zády, ale trénuje v Rokycanech a ještě nedávno pomáhal na vesnici v okresním přeboru. Je hodně vitální a aktivní, fotbalovou dlouhověkost mám po něm.
Zůstanete u fotbalu i po profesionální kariéře?
Až skončím, bude to velká změna. Zatím si neumím představit, že bych se věnoval trenéřině. Časově je to náročnější, než když jste v uvozovkách jen hráč. Ale zase znám spoustu hráčů, kteří říkali, že nechtějí zůstat u fotbalu, a za dva tři roky se k němu nějakým způsobem vrátili. Konkrétní představu, co budu dělat po kariéře, nemám. Ale nebojím se.
V lize jste debutoval 2. srpna 2003 v utkání Plzně se Žižkovem. Pamatujete?
Není moc zápasů, které by se mi vryly do paměti. Když dojde na vzpomínky na Ligu mistrů, tak se kolikrát sám divím, že jsem takový zápas vůbec hrál. (úsměv) Dobře si ale pamatuji, že k prvnímu ligovému utkání v základní sestavě jsem nastoupil za Slovácko v Brně, kde jsme měli tehdy azyl.
Nechci končit, ve Zlíně jsem spokojený, říká zkušený obránce Procházka |
Z aktivních hráčů odehrál v lize více zápasů jen váš bývalý spoluhráč z Plzně Milan Petržela. Soutěžíte na dálku?
Jak říkám, statistiky moc nesleduji. Ale zaregistroval jsem, že Milan chce odehrát nejvíce zápasů v lize ze všech hráčů. Možná by to mohl stihnout už v letošní sezoně. Znám ho od nějakých devatenácti nebo dvaceti let, takže mně přijde pořád stejný. Ze své rychlosti nic neztrácí. Počítám, že může hrát ještě hodně dlouho.
On si troufá na pětistovku ligových startů. Co vy?
Nepřemýšlím nad tím. Jsem ve věku, kdy řeším jen aktuální sezonu. Nějakou bych ještě mohl zvládnout. Záleží na výkonech a na zdraví. Musím to zaklepat. Měl jsem pár menších věcí, ale velké zdravotní problémy nebo těžší zranění se mi vyhýbaly. Doufám, že teď už to doklepu bez nich.
400 utkání v lize zvládli i další dva vaši spoluhráči ze slavné plzeňské éry Pavel Horváth a David Limberský. To asi není náhoda, že?
Měli jsme v Plzni dobrou partu, drželi jsme dlouho spolu, měli jsme úspěchy, takže zápasy rychle naskakovaly. A možná nějakou roli sehrálo i plzeňské pivo. (úsměv)
O pár desítek zápasů v české lize jste přišel, když jste strávil dvě sezony v tureckém Osmanlisporu. Na druhou stranu, nejsou dva roky v zahraničí málo?
Když jsme získávali v Plzni tituly, hráli Ligu mistrů a dostal jsem se do reprezentace, tak nějací zájemci o mě byli, ale Viktorka mě nechtěla pustit. Když jsem zpětně zjistil, jaké jsem měl možnosti, zamrzí to. Asi nejlepší nabídka, o které jsem nevěděl, byla z Fenerbahce Istanbul. Dozvěděl jsem se to až v Turecku od trenéra, který mě chtěl do jiného klubu. Rok před koncem smlouvy v Plzni jsem dostal lukrativní nabídku od Antalye, která tehdy lákala i Ronaldinha a nakonec tam přišel Samuel Eto’o. To mě mrzí zpětně nejvíce.
Ve Zlíně jste si minulý týden po dvou měsících užili ligové vítězství. Oddechl jste si hodně?
Hodně nám pomohlo. Navíc jsme dvakrát po sobě udrželi čisté konto. Předtím jsme dostávali moc gólů a dost jich bylo hloupých, soupeři nás trestali po banálních chybách. Zápas s Budějovicemi se nám povedl i herně, ale musíme ho potvrdit hned proti Jablonci. Musíme se pořád zlepšovat, v první třetině jsme doma nezvládli spoustu utkání.
