"Dělají si co chtějí, tohle není první překvapení," tušil trenér František Cipro. V klidu však popíjel kafe v odletové hale. Sotvaco ho už mohlo zaskočit. V poválečné Jugoslávii zakázala UEFA hrát mezinárodní fotbal, zápas se musel přeložit. Vypadalo to na maďarský Szeged, bulharskou Sofii, zdálo se, že by se mohlo dokonce dvakrát hrát v Praze, ale teprve minulé úterý padlo rozhodnutí: Skopje, metropole Makedonie. Pouhých devět dnů před zápasem!
Sekretář Zdeněk Kudela neklidně korzoval po letišti a soptil: "Na makedonském svazu dělá generální sekretářku žena, příjemný hlas, na všechno odpoví OK, ale nakonec nic neplatí."
Slávistům byly potvrzeny už tři hotely a vzápětí objednávka odmítnuta. Ve Skopje je všechno zaplněné. "Něco snad bude přes padesát kilometrů od Skopje," uklidňoval Kudela při nástupu do letadla.
Aeroplán dosedl ve Skopje. Kam hráči pohlédli, tam stálo vojenské vozidlo s nápisem KFOR. Kosovo leží třicet kilometrů odsud a půlmilionová Skopje je jedním z center poválečné pomoci. Všude davy lidí a desítky autobusů, přepravujících uprchlíky.
Přes hodinu to trvá, než se hráči promáčknou a mohou vyrazit do hotelu. Nervozita stoupá.
"Těch zmatků je už tolik, že pokud nám nebude zaručena bezpečnost, tak k utkání nenastoupíme. Už jsme tohle upozornění poslali přes svaz na UEFA," varuje slávistický ředitel Leška. Je prý připraven naskočit s mužstvem hned do letadla a zpět domů. Ale do jakého letadla? Vždyť muselo přeparkovat do dvěstě kilometrů vzdáleného Ochridu, protože ve Skopje musí být vše uvolněno pro vojenské potřeby.
Autobus se klikatí po horách, silnice je přecpaná kolonou KFOR. Ve dvě hodiny jsou hráči konečně v hotelu ve Velesu. Kustod Petrák a maséři táhnou přepravky, v nichž mají desítky litrů vody. "Bez ní jsme si netroufli. A také bude hlad, uvidíte při snídani, ty jejich slibované švédské stoly chci vidět," očekává krušné ráno lékař Josef Maurer.
Hotel, to je další překvapení. Na pokojích žádná televize, ani telefon, ručníky, záchodová štětka nebo věšáky v miniskříni. Ještě, že se jede ihned zpět na trénink, což je hodina cesty tam a hodina zpátky. Hráči si čas alespoň ukrátí cestováním.
Na tréninku se objevují i zástupci Vojvodiny. Omlouvají se. Dobře ví, že Slavii způsobili velké problémy. "Dali jsme čtyři sta tisíc marek do přestavby stadionu v Novim Sadu, abychom mohli hrát evropské poháry. A bylo to k ničemu," prohlašuje generální sekretář Svetozar Sapurič. "Lidi nemají peníze, na ligu se chodí zadarmo." Alespoň ten Szeged jste mohli prosadit, myslí si slávisté. Hned slyší Sapuričovu odpověď: "Tam jsme byli cizáci, chtěli po nás čtyřicet tisíc marek za půjčení stadionu, tady jen devět tisíc." Všichni Jugoslávci vypadají unaveně, trmáceli se přes 500 kilometrů autobusem. Na letadlo jim nezbyly peníze.
Nejen slávistům, ale i jim daly přípravy na zápas zabrat.
