Ale i stud, když dav skandováním "Pražské kur..." osočuje při průchodu Prahou kolemjdoucí.
Obraz I.: Ranní tramvaj
Je šest ráno. Mám staré džíny a bundu, dres Baníku i klubovou šálu. Můžu vyrazit. Tramvají touhle dobou cestuje v sobotu jen ten, kdo opravdu musí, nebo nadšenec. Ale bez výjimky všichni poklimbávají.
"Banik pi..., pražské kur...," řve naplno a leká cestující opilý čtyřicátník s baníkovskou hučkou na hlavě, který na jedné ze zastávek vpadl do vozu. "To si nech napotom," usměrňuje ho střízlivější doprovod.
Aspoň se ujišťuju, že jsem ve správné tramvaji.
Na nádraží už jsou stovky modrobíle oblečených fandů. "To je pohled," ukazuje ze schodů jeden z přicházejících svému kamarádovi zaplněný peron. "To bude pekelný vlak. Abychom se do něj všichni vlezli."
Já se mezitím rozhoduju, že pro dnešek přestanu vnímat vulgární výrazy a výjimečně je zařadím do svého slovníku. Abych zapadl.
Kupé ve vlaku jsou obsazena do posledního místa, na chodbičkách je těsno. "Kámo, pusť mě prosím," klepe mi někdo na záda. Ještě že mám dva metry a sto kilo, jinak se uctivost v této soupravě nenosí.
|
Jízdenku by si koupil „Kde jsi, k...,“ telefonoval jeden z nich ze speciálně vypraveného vlaku kamarádovi. „Co? Ujelo ti to a jedeš autem? No, už jsem myslel, že budeš mít bulku (absenci - pozn. red.). Potkáme se na Letné,“ domlouval se fanoušek, který se představil jako Benny. Svou řeč prokládal, ostatně stejně jako všichni ostatní ve vlaku, mnoha ostrými výrazy. Proč jezdíte fandit i stovky kilometrů daleko, navíc když je přímý přenos v televizi? To je docela drahý koníček. Nemáte strach, že by se vám mohlo něco stát? Ale perete se i mezi sebou. |
Obraz II.: Cesta
"Máte lístky na fotbal?" otevírá kupé jeden z fanoušků, který se proplétal chodbou. "Tam vzadu je borci prodávají po padesátce." Sám jich asi deset nese. "Tady máš dvoustovku, dej mi čtyři," nabízí mu nejstarší z osazenstva kupé. "Tak jo, já si zajdu ještě jednou," přikyvuje mladík.
Chvílemi to vypadá jako na školním výletě. To když všichni začnou rozbalovat batohy a vytahovat obložené chleby, řízky, okurky. Ale málokdo má jízdenku a zároveň všude kolují lahve s tvrdým alkoholem a lahvové pivo. Pijí všichni. Bez výjimky.
A někteří alkohol nezvládají. Pětice mladíčků postávajících u okna vypadala zprvu slušně, jako by ani do vlaku nepatřila, ale poté, co během pár desítek minut vyprázdnili dvě litrovky rumu a dali si pár jointů marihuany, řvou z okna a trumfují se, kdo z nich víc miluje Baník.
"Já nebliju. Nikdy," ujišťuje za chvíli v kupé jeden z nich, když už nemohl stát. Do 10 minut si zvrací na kolena... A není sám. Další z kumpánů stojí nad ním a zvrací mu na kšiltovku.
Policisté, kteří by měli ve vlaku být, o sobě nedávají vědět. Jen v Olomouci skočí do vagonu prošedivělý policista, kterému se na peroně pod nohama roztříštila vržená lahev. V chodbičce aktivně hledá viníka, ale v momentě si uvědomí, že je tam sám, a raději se rychle vrací na nástupiště.
Baníkovci pospávají, popíjejí, vyklánějí se z okna, zpívají své oblíbené chorály a skandují. Už proběhla i "tradiční" zastávka v poli po zatažení záchranné brzdy. Praha se blíží.
Obraz III.: Na fotbale
Z oken vlaku znovu zní "Pražské kur...". Auta zaparkovaná podél trasy se stávají terčem pro vyhozené lahve. Každý zásah doprovází jásot.
Majitel vínově červeného Renaultu Laguna rád nebude. O střechu auta se mu rozprskly dvě pivní lahve.
Na nádraží v Praze-Dejvicích prožívám jediný moment, kdy mám opravdu strach. Z nádraží se nejde žádným pohodlným východem, ale úzkou brankou v plotě, který má nahoře kovové hroty. A najednou se do malého prostoru tlačí naráz stovky lidí. Dav se mnou smýkne a už jsem na ulici před nádražím.
"To je jak za války. Vedou nás jako do koncentráku. Nebo jako dobytek na jatka," rozčiluje se jedna z dívek kvůli kordonu policejních těžkooděnců, který nás provází na stadion. "Však jsme ožralí dobytci," smějí se baníkovci okolo ní.
Každý kolemjdoucí si musí vyslechnout kupu nadávek. Pár chacharů, jak si sami rádi říkají, už je v ráži a pouští se do kordonu těžkooděnců.
Nejdříve lítají nadávky, pak kopance. Ale stačí pár úderů tonfou a jsou zpět uprostřed davu.
"Vytáhněte tamtoho, aby neomdlel," ukazuje u brány stadionu pořadatel na jednoho z mladíčků zmožených rumem a marihuanou. Visí přes zábradlí, okolí nevnímá.
Ostatní se derou dovnitř. Obklopí stánky s pivem a klobásami a pak už se jde na tribunu.
"Ten čárový sudí je borec," shodují se baníkovci, když rozhodčí neuznává Spartě už třetí gól kvůli ofsajdu.
Zato když hlavní rozhodčí zapíská penaltu proti Baníku, stává se jednoznačným nepřítelem. Stíhají ho nejhrubší urážky. Stejně je na tom bývalý idol baníkovců Miroslav Matušovič. "Sparťane, omluv se," žádá po něm kotel.
Ze skalních fanoušků nemá pro jeho přestup z Baníku do Sparty nikdo pochopení. Matušovič neoblomí fandy ani po zápase, když jde pod kotel. Vítá jej sprška věcí z hlediště.
Obraz IV.: Domů
"U prvního gólu nás zařízl sudí. Druhý, to byla smůla." To je nejčastější baníkovská analýza porážky na Spartě. "A co v televizi, byli jsme slyšet?" telefonují známým.
Jsme na cestě zpátky, pražským policejním těžkooděncům už fanoušci Baníku zamávali. Vlak je zase našlapaný, jen jednu z chodbiček vylidní na chvíli štiplavý dým ze zapálené světlice.
"Ať už je půlnoc. To budeme v Ostravě," zní nejčastější přání, za nímž hned následuje: "Musíme do hospody zhodnotit výjezd. Jdeš taky?"
