Gratulace ke skvělému úvodu sbíral ze všech stran. Dvě ho však potěšily ze všech nejvíc. „Blahopřáli mi moji bývalí trenéři z akademie Petr Benát a Stanislav Rožboud. Vzkázali, že jsou na mě pyšní, že jsem to dotáhl až do ligy a dokázal tam vstřelit gól,“ raduje se.
Zíka se v Boleslavi trefil přesnou střelou zpoza vápna. „Několikrát jsem gól viděl i ze záznamu, jak to tam pěkně zapadlo do branky. Pořád si pamatuji balon v síti a radost našich fanoušků. To byl nádherný pocit. Na první ligový gól opravdu nejde zapomenout,“ zdůrazňuje.
17 letje záložníkovi Dynama Petru Zíkovi, který skóroval hned při svém debutu v lize |
O jistém místě v sestavě věděl debutant dva dny před zápasem, a tak měl dost prostoru se na premiéru psychicky připravit. „Spali jsme na hotelu, byla to normální noc. Nervozita přišla až pár hodin před zápasem, ale nebylo to tak hrozné. Hodně mi pomohli Zdeněk Ondrášek a Marcel Čermák, kteří mi opakovali, že jsme na hřišti společně, a když něco zkazím, že mi nikdo nebude nadávat,“ oceňuje.
Zíka šel do hry při absenci Patrika Hellebranda kvůli čtyřem žlutým kartám. Trenéři Jiří Lerch s Jiřím Kladrubským dodrželi plán a nasadili nezkušeného mladíka při trestu opory. „Jsem za šanci moc rád. Doufám, že jsem trenérům důvěru splatil a třeba se také ukázal. Snad budu chodit do zápasů stále častěji, i třeba jako střídající hráč. Věřím, že jsem dokázal, že na ligu mám,“ hlásí.
Ve středu hřiště se budějovický talent potkával se zkušeným Markem Matějovským v dresu soupeře. Ten už dávno hrával ligu, když se Zíka teprve narodil. „Byla na něm vidět zkušenost, velký klid na míči. Jednou mě fauloval blízko naší střídačky, tak si tam s ostatními něco prohodil, ale my jsme spolu jinak nekomunikovali,“ přibližuje.
Příběh talentu Dynama by měl pohádkový závěr, pokud by jeho tým bodoval. To se ani přes nadějný začátek nepovedlo a prohrál 1:3. Ani po snovém startu Zíka nemá hlavu v oblacích. „K tomu zatím nemám důvod. Pořád je přede mnou dlouhá cesta a je třeba makat dál,“ uvědomuje si.
Jedním z prvních gratulantů byl o čtyři měsíce mladší bratranec Jan, se kterým prochází skoro celou kariéru. „Gratuloval mi, jinak nic neříkal. Je taky dobře nastavený, teď hraje za béčko třetí ligu. Věřím, že se znovu brzy potkáme v jednom týmu a na vyšší úrovni,“ přeje si.
Společně mají vztah podobný jako sourozenci. Panuje mezi nimi drobná rivalita, nevyhnou se pošťuchování. Zároveň však jsou navzájem pro sebe motivací. Oba začínali v Sedleci na Budějovicku, pak přes Dynamo zamířili do Prahy.
„Hrajeme skoro celý život spolu. On se akorát oddělil, když jsem byl ve Spartě a on ve Slavii. A pak mě následoval asi o rok později do Budějovic,“ vzpomíná.
Jejich tátové jsou bratři a v obou rodinách je fotbal tématem číslo jedna. „Máme další bratrance, kteří jsou mladší, ale také hrají fotbal. Celkem je nás šest kluků, takže Klabzubova jedenáctka nejsme, ale na sálovku by to stačilo,“ směje se.
Budějovický rodák a odchovanec si dává v kariéře spíše krátkodobé cíle a nechce se upínat k velkým plánům. Krok za krokem chce posilovat svoji roli v ligovém A týmu. „Abych byl platný a časem oporou. Musím sbírat zkušenosti,“ má jasno. Kromě bojů na hřišti musí nadějný fotbalista zápolit také v lavicích. Jako student třetího ročníku Gymnázia České v Budějovicích ho příští rok čeká maturita. Pro kombinaci sportu a studia mu vycházejí všichni vstříc. „I moje maminka je na mě důsledná, abych se věnoval škole a neupnul se jenom na jedno. Snažím se k tomu přistupovat zodpovědně,“ uzavírá.
