„Jednou bych si rád zahrál Ligu mistrů,“ svěřil se 19letý obdivovatel bývalého reprezentanta Tomáše Rosického, který díky svému umu dostal přezdívku malý Mozart.
Odkdy vás uhranul?
Od doby, co přestoupil do Arsenalu. Já zrovna Arsenalu začal fandit a líbil se mi i Rosický.
Rosický nedávno ukončil kariéru. Co vám na něm imponovalo?
Asi úplně všechno. Přehled ve hře, strašně se mi líbilo, že pořád chtěl balon. A že hrál neustále dopředu, žádné alibistické nahrávky dozadu. To na něm bylo nejlepší.
Vy jste se s ním jako mládežník i potkal. Zavzpomínejte.
Bylo to na Euru 2012, kde jsem podával míč rozhodčímu před zápasem s Řeckem. S Rosickým jsme se setkali v televizním studiu, kam mě pozvali. Měl jsem trému. Bavili jsme se i mimo kamery, je moc příjemný člověk, hodný, povzbuzoval mě a přál mi všechno dobré. Podepsal mi tam dres Arsenalu.
Jak jste se dostal na Euro?
Máma našla soutěž na internetu, sbírali jsme hlasy a podařilo se nám to vyhrát. Nesl jsem balon na začátku zápasu před rozhodčími, stadion byl plný Čechů, hezký zážitek. Pak jsem koukal na fotbal, vyhráli jsme, bylo to super. Ve třinácti letech zajímavý výlet do Polska.
PřestupyJak se během letní přestávky mění prvoligové týmy. |
Už od pohledu je vidět, že jste typově podobný Rosickému.
Říkají mi to i kluci v kabině, snažím se hrát co on.
Lichotí vám, když se o vás mluví jako o druhém Rosickém?
Lichotí, samozřejmě, vždyť on byl pan Hráč. Hodně jsem se od něj učil, jak hrát balonem. A jak posílat kolmice dopředu jako on.
Jste taky drobný. Budete odolnější než on? Trpěl na zranění.
Snažím se na tom pracovat. Na zpevnění celého těla. Kondiční trenér Antonín Čepek mi dává zabrat.
Říkají vám, ať přiberete?
Ani ne. Vědí, že mi taková váha vyhovuje. Měřím 176 centimetrů a vážím 66 kilogramů. Spíš se snažím svalově posílit.
Není postava váš handicap?
Pokud proti vám nastoupí dvoumetroví chlapi, určitě mají nade mnou převahu, ale já se ji zase snažím získat někde jinde.
Což se vám daří, minulá sezona pro vás byla přelomová.
Odehrálo se všechno rychle, změnilo se toho dost. Přál jsem si, abych už hrál za áčko ligu. A vyplnilo se mi to. Jsem rád, že to takhle vyšlo. Herně i gólově.
Čtyři ligové góly v šesti zápasech na úvod kariéry. Musel jste se štípnout, jestli se vám to nezdá?
Skoro z každé střely jsem dal gól, což bylo parádní. Pak už trošku přišel útlum, ale věřím, že to zase bude pokračovat, jak začalo. V áčku jsem začínal hrát na kraji, nejvíc mi to vyhovuje na podhrotu.
Letní příprava 2018Jak se prvoligové týmy chystají na novou sezonu. |
Slyšel jste hned: Hlavně ať ti to nestoupne do hlavy!?
Jo, říkalo mi to hodně lidi. Já si to uvědomoval a snažím se být pořád stejný. Pomáhá mi rodina i kluci z kabiny. Nejsem typ, že bych z toho zblbnul. Hlídám si to.
Straší vás případy Fenina nebo Láchy, jiných teplických odchovanců, kteří mohli dokázat víc?
Vím, jak kluci dopadli, znám je. Dával jsem si na to pozor a musím dál. Že bych každý týden lítal na party, to ne, spíš jsem s rodinou.
Dobírali si vás spoluhráči v kabině, že jste kanonýr?
Asi ani ne, soustředili jsme se na ligu. Spíš mi říkali, že jsem benjamínek. Nosím balony, foukám je, musím všechno na trénink připravit. Klasická práce pro zelenáče.
Zároveň jste se podílel na zlatu z Juniorské ligy. Jaký byl skok z téhle soutěže mezi dospělé?
Chtěl jsem se s tím vypořádat, možná se s tím ještě trochu peru. Liga je o dost rychlejší, silnější, není to už ten dětský fotbal. Ale v juniorce jsme měli dobrou partu a dařilo se nám, máme titul. Paráda.
Kam to chcete dotáhnout?
Co nejvýš. Hrát na nejvyšší úrovni a živit se tím. Vysněná je Liga mistrů. A asi Arsenal.
A co škola?
Odmaturoval jsem, školu mám za sebou, obchodní akademii v Teplicích. Uvidím, jestli budu stíhat i vysokou, podal jsem si přihlášku. Doteď jsem dával přednost škole, až pak byl fotbal, nyní je to naopak, fotbal je na prvním místě.
Chtěl jste mít zadní vrátka?
Rodiče mě vždycky nabádali, ať dodělám školu. Nikdy nevíte, co se může ve fotbale stát. Být bez vzdělání, byl by život těžký.
Vyrůstal jste na vesnici. Takže pořád s mičudou u nohy?
Bydleli jsme v Ústí, v Roudníkách jsme měli chatu. Postupem času se nám tam zalíbilo, tak jsme se přestěhovali. Jsem tam od pěti let. Pořád jsem lítal venku. Ale na hřišti ani ne, protože tam moc kluků nebylo. Spíš jsem si kopal na zahradě s bráchou a kamarády. Měli jsme dvě branky, stříleli na ně a rozbíjeli jsme všechno, co šlo. Hlavně mamce kytky.
Považujete se v dobrém slova smyslu za vesničana?
Jsem vesničan. Vyhovuje mi klidné prostředí. Můžeme si dělat, co chceme. Nevyměnil bych to za nic.
Jak jste se vůbec dostal k fotbalu?
Možná to začalo už po narození, hned jsem kopal do všeho, do čeho šlo. Starší brácha taky trochu hrával, pak dělal trenéra a vedl mě. Usoudili jsme, že fotbal je nejlepší koníček. A hlavně mě bavil. Začínal jsem v Ravelu Ústí, pak jsem šel do Junioru Teplice. Celou dobu mě podporují rodiče. Jezdí se mnou všude, kam to jde. Jsem jim vděčný.
