"Měl jsem hned za sebou dvě velká zranění, snad už jsem si to vybral," poklepe na stůl František Dřížďal. Se svalovými zraněními přitom nikdy velké potíže neměl. "Koleno, kotník, operovaného nemám prakticky nic," říká.
Ozve se ještě občas některý z loňských problémů?
Je to v pohodě. Ani v přípravě na umělce jsem neměl sebemenší problém. A to umělku zrovna nemusím. Bolí z toho kolena, je to příliš tvrdý povrch.
Ve dvaatřiceti letech asi víc než před deseti lety, že? Hrajete teď na stoperu, budete muset víc přemýšlet než běhat?
Já měl své výkony vždycky postavené na fyzické kondici a na tom se asi nic nezmění. Běhat budu muset pořád. Je pravda, že na stoperu si můžu o trochu víc vydechnout než na kraji obrany, ale pořád si myslím, že na tom po kondiční stránce nějak špatně nejsem.
Takže se pozdějšího návratu na kraj obrany bát nemusíte.
To si nepřipouštím. Když jdu do zápasu, jsem rád, že si zahraju. Stoper nebo krajní bek, to je mi jedno. Proč by se měl boxer před příchodem do ringu bát, že dostane pěstí.
Na kraji obrany jich schytáte přeci jen víc, na stoperu můžete nějakou rozdat.
Fotbal je kontaktní sport. Člověk se musí smířit s tím, že občas nějakou tu ránu dostane.
Není rána jako rána. Tu, kterou jste ještě ve Slavii schytal od Straceného na Žižkově, mám pořád před očima.
Možná si měl dát větší pozor, ale už je to za mnou. Kdyby měl třeba Eduardo pořád myslet na zlomený kotník... hlava musí být vyčištěná.
Pro vás to alespoň na čas znamenalo konec ve velkém fotbalu. Stejně jako pro Slavii. Omluvil se vám Stracený někdy?
Nic nebylo. Jestli si dobře pamatuju, tak volal Láďovi Volešákovi: jestli jsem v pořádku a tak.
Žádné kytky na pokoj?
To fakt ne. Splnil si svou povinnost, nic víc. Je fakt, že mi to kariéru dost přibrzdilo. Když člověk nehraje velkou část sezony, ze všeho vypadne. A je jedno, jestli hraje ve Slavii nebo v Sokolově. Vemte si Torrese, když se zranil před mistrovstvím světa. Jak byl pak platný pro mužstvo. A to je nějaký hráč.
Do Sokolova jste se ze Slavie vrátil přes Brno. Vyplatila se ta zajížďka?
Abych se přiznal, tak na angažmá v Brně nerad vzpomínám. Nechci to zbytečně hanit, ale když si vezmu tréninky v Sokolově, tak jsou kvalitou úplně někde jinde. A přitom byli v Brně trenéři, kteří mají v českém fotbale už nějaké jméno. Jenže to z tréninků vidět nebylo.
S tréninky od dvojice Látal, Neček spojený jste?
Vždycky je super, když jdete na hřiště a nevíte dopředu, co budete dělat. V Brně jsem věděl: je úterý, bude tohle a tohle. Stejně jako úterý předtím. A předtím. V Sokolově si nejsou podobné ani rozcvičky. Když jsou tréninky takhle pestré, o to víc vás to motivuje do další práce. Pak nemusíte být na hřišti ani dlouho. V Brně jsme byli na každém tréninku skoro dvě hodiny a nic jsme neudělali. Jen jsme naznačovali fotbal. To bylo pro mě obrovské zklamání.
Teď jste v Sokolově, kde od vás všichni budou dost čekat.
Nejsem hvězda, která se vrací do druhé ligy. Takhle to neberu. Na druhou stranu vím, že na mě bude soupeř nějak připravený. Jako asi na každého hráče, který přijde z vyšší soutěže.
Zase si vás lépe pamatují rozhodčí. Vaše slovo může na hřišti platit.
Od toho je kapitán, aby rozhodčímu vysvětlil, že má od první minuty pískat pro Sokolov.
Pamatujete vůbec ještě někoho z kabiny?
Davida Čadu, Frantu Kuru a Jirku Bertelmana. Za sedm přestupních období se tady zbytek vystřídal. Včetně Jardy Dittricha a Jirky Mliky, kteří se sem vrátili.
Jako vy. Sledoval jste jejich cestu první ligou?
Něco jsem četl o Jardovi, který v Boleslavi hrával pravidelně, než se zranil. Občas jsme si zavolali, popovídali si po zápase. Jinak moc ne. Výsledky Baníku jsem ale sledoval.
Už vám pověsili v kabině na krk slávistickou šálu?
Já se vlastně vracím z Brna, nedostal jsem ale ani tu brněnskou. Nevím, jestli měli respekt.
Poznávají vás lidé ve městě? Ve fotbale máte dost provařený obličej.
Vždyť jsem odsud, vyrůstal jsem tady. Spousta lidí mě zná i mimo fotbal. Občas mě ale někdo pozdraví, prohodíme pár slov.
Třeba o Lize mistrů? Do Sokolova jste si přivezl jejich televizní štáb.
Je to už nějaká doba, jsou to ale příjemné vzpomínky. Něco ze mě kamarádi doma ve Slavkově vytáhnou. Po zranění jsem v oddělené dvojce trénoval asi dva měsíce s Vladimírem Šmicerem, byli jsme pořád spolu, takže něco mám i od něj.
Takže taky už patříte do jeho fanklubu?
Je to fantastický člověk. S někým takovým jsem se nikdy předtím nesetkal. Ani mimo fotbal. Je to tak optimistický a pozitivní člověk, že je z něj každý unešený. Prošel za fotbalem hodně zemí, poznal hodně kultur. Fotbalový život ho tak otřískal, že si z ničeho nedělá hlavu.
Tak proč mu nepřetáhnete přes hlavu sokolovský dres? Nebo jinému známému z ligy? Klub by vaše známosti mohl při posilování využít.
Nejsem tu zase tak dlouho, přišel jsme koncem ledna, bylo málo času. Ani nevím, jak se mi bude v Sokolově fotbalově dařit. A myslím, že to ani nebude potřeba. Trenéři mají páky daleko větší než já. Já byl dva roky ve Slavii a dva roky v Brně, to je proti nim zanedbatelný čas.
Každému se nepodaří udělat za dva roky dva tituly. Nebude se vám stýskat po slávistické choreografii při domácích zápasech?
Já si odvykl už v Brně. Doufám že to tady bude lepší. Tam to bylo od páté minuty jen o nadávání, myslím, že s tím nebyli spokojení ani samotní fanoušci. Vím, že tam fotbal nebyl ideální.
Abyste ale poslouchal celý zápas nepřetržité nadávky, to se pak hráčům těžko hledá motivace. A Slavia?
Ta má své fankluby po celé republice, to se dá těžko s něčím srovnávat.
Chodil jste si v Brně léčit duši na hokej?
To je až neskutečné, jaký je to rozdíl. Jednou jsem se byl podívat na zápase s Plzní. Ve Varech jsem ještě v Plechareně zažil mistrovskou sezonu, byla tu skvělá atmosféra. Ale v Brně v Rondu, to byl třikrát takový randál. A pak přijdete na fotbal, kde se krčí tisíc lidí. To je hrůza.
V Brně pamatují na fotbale asi větší návštěvy.
Jenže na městský stadion lidi chodit nebudou, ani se tím netají. Raději se podívají v televizi. Jediný stadion jsou pro ně Lužánky.
Do Sokolova se vracíte po štacích v obou největších městech republiky.
To mi vůbec nevadí. Do svých sedmadvaceti let jsem bydlel v Horním Slavkově který má nějakých sedm tisíc obyvatel.
Takže v Praze se vám nelíbilo?
Že by mě to táhlo zpátky, to říct nemůžu. Dopravit se někam autem, to bylo něco neskutečného. Přejet město ze Štěrbohol na druhý konec Prahy, to trvalo stejně dlouho jako cesta do Varů.
To jsem myslel, že má Slavia pro své hráče lepší bydlení.
Bydlení bylo super, v Edenu jsem byl z bytu za deset minut. Já mluvím o dopravě po Praze, která byla strašidelná. A když udělali konečně tunel, tak už tam nejsem.
V Brně to bylo stejné?
Město se mi líbilo. Vlastně město, spíš velká vesnice, kterou přejedete za dvacet minut. Ale je tam všechno. Nákupní centra, kina. Jen Velká cena mi bohužel utekla, zrovna jsme s fotbalem něco měli.
