S pražskou Spartou získal titul, pár minut ho dělilo od senzačního zlata se Žižkovem, zakopal si evropské poháry, jeho konto ligových startů se zastavilo na čísle 341.
Takovou kariéru by mu mohl závidět v brněnské kabině snad každý fotbalista. „Je to dané hlavně tím, že jsem neměl žádné vážné zranění,“ říká skromně tichým hlasem.
Daleko víc se asistent Michal Šmarda, který už třetím rokem pomáhá ve Zbrojovce trenérovi Václavu Kotalovi, rozpovídá o úrovni české ligy či laxním přístupu některých svých svěřenců. „Myslím, že se hráči musí lépe individuálně chystat na zápasy. Neměli by být zvyklí, že jim vše připraví trenéři,“ tvrdí 44letý Šmarda, jenž dnes se Zbrojovkou odlétá na předsezonní soustředění do Turecka.
Jak se od vašich hráčských časů změnila nejvyšší soutěž?
Zažil jsem ještě československou ligu a s dneškem se to nedá srovnávat. Dřív byla kvalitnější, hráči měli větší konkurenci. Je to i tím, že nebyla taková možnost odcházet do ciziny, mužstva byla vyrovnanější. Dneska bych řekl, že v týmech není tolik kvalitních hráčů. Ty dobré skoupí mužstva nahoře a potom je řada deseti průměrných mančaftů, u nichž rozhodují maličkosti. Hrana úspěchu a neúspěchu je hodně tenká. Také si myslím, že ubývá fotbalistů, kteří umí něco vymyslet, dají hře řád, mají dobrý výběr místa. Takoví přemýšliví kluci v lize chybí. Kolikrát postrádám u některých i větší zarputilost a celkově větší zaujetí pro fotbal.
Michal ŠmardaV neděli oslaví 45. narozeniny. Do velkého fotbalu nakoukl v Hradci Králové. Poté prošel ligovými celky Olomouce, pražské Sparty, Žižkova či Blšan. Technik s obávanou levačkou, který nasbíral 341 ligových startů a vstřelil 19 gólů, zakončil kariéru v roce 2008 v Bohemians 1905. Když mu vyjde čas, chodí si zahrát za Předměřice nad Labem. Od září 2013 působí ve Zbrojovce Brno jako asistent kouče Václava Kotala. V budoucnu by si rád dodělal trenérskou profilicenci. |
Vždyť se říkává, že fotbalovost se dá nahradit bojovností. Překvapuje vás takový přístup hráčů?
Samozřejmě. Řada z nich se spokojí s tím, že přijdou do A-týmu, dostanou smlouvu a poleví. Je to o práci, o individuálním přístupu i mimo kabinu. Jde o to, aby se o sebe starali, hlídali si stravu a připravovali se na zápasy. Aby věděli, že když přijede Sparta Praha, nastoupí proti nim takový hráč, který dělá tuhle a tuhle kličku.
Vy jste takové samostudium praktikoval?
Když jsem já hrával, takové věci mě zajímaly. Sám jsem se snažil mentálně připravit na zápas, spousta hráčů to u nás podceňuje. Musí cítit zodpovědnost. Zodpovědnost za klub, za kolektiv. Když já budu nezodpovědný, můžeme kvůli mému přístupu prohrát. Když se zaměřím na individuální sport, můžu si dělat, co chci. Fotbal je jiný. Sledoval jsem utkání, pozoroval hráče, na řadu utkání jsem se jezdil koukat. Dneska jsou možnosti daleko jiné, v televizi běží řada fotbalů a někdy je tím program až přesycený.
S podobným problémem se potýkáte zřejmě i ve Zbrojovce.
Dneska klukům opakujeme, ať jsou rádi, že můžou v tomhle kádru být. Kdyby tady byly trošku jiné podmínky a klub si mohl dovolit kvalitnější fotbalisty, řada z nich bude mít problém, aby si zahrála ve druhé lize. Jsou tady ale kluci, kteří na sobě chtějí pracovat. Potom jsou průměrní hráči a ti se hodně uspokojí a musí se na ně přitlačit.
Jak?
Musí se něco změnit. Hráč dostane výchovnou facku, že ho pošlete někam jinam, kde vidí, že nemá všechno připravené od kustoda a jeho jedinou povinností je jen odtrénovat. Existují i další prostředky, třeba různé pohovory, a záleží jen hráči, jestli si to uvědomí.
Už několik let jste pomocník Václava Kotala. Jak s ním vycházíte?
Na fotbal je to velký odborník, má zmáknutou taktiku. Je to člověk, který má rád důslednost a je spokojený, když vše funguje, jak má. A to vyžaduje po hráčích i realizačním týmu.
A jaký je mimo hřiště?
Myslíte, když spolu jezdíme domů do Hradce autem? (usměje se) Svým projevem vypadá, že je nepřístupný, ale myslím, že v řadě věcí je opak pravdou. Dá se s ním o všem mluvit, má rád srandu. Když občas někdy na někoho na tréninku křikne, tak chce, aby cvičení nějak vypadalo. Ono to potom sklouzne k tomu, že trenéři jsou negativní. Já osobně mám radši, když se pracuje tvrdě, ale se smíchem a radostí.
Takže to máte rozdělené, že on je ten zlý a vy ten hodný?
Jo, asi jo. Myslím ale, že to tak má většina týmů. Trenér mluví víc před kabinou, já si beru spíš jednotlivce a celkově ta spolupráce funguje.
Všiml jsem si, že vám hráči i tykají.
Jo, na nic si nehraju. Proti řadě z nich jsem ještě nastupoval, s tímhle problém nemám. Trenérovi zase vykají. Jsou daná jasná pravidla a měla by se respektovat, stejně jako já respektuju hráče.
Mimochodem, jak na Brno vzpomínáte jako soupeř?
Vždycky tu byla řada kvalitních hráčů, ale hlavně se hrálo za Lužánkami, kde vždycky byla parádní atmosféra. Hrál jsem tam s Hradcem i se Spartou a dodnes na to vzpomínám.
Nelákalo vás někdy zahraniční angažmá?
Měl jsem nabídku z jednoho prvoligového belgického mužstva, Olomouc mě ale tehdy nepustila. Bylo to po Euru 96 v Anglii, odešel Karel Rada a ještě někdo. V klubu mi říkali, že těch odchodů bylo hodně. Nakonec jsem přestoupil do Sparty, ale v tu dobu přišlo snad v nejnevhodnější chvíli zranění.
To byl asi váš životní přestup. Mrzí tahle smůla i po letech?
Víte, jak to je. Kariéra se mohla odvíjet jinak. Tehdy mi v létě 1998 praskla zánártní kůstka, v září jsem naskočil. V zimní pauze jsem byl na vyndání drátů. Měsíc jsem pilně trénoval, Martin Čížek odešel do Mnichova 1860, na levou stranu jsem byl já s Petrem Gabrielem a trenér Ščasný mi povídal: „Hele, máš velkou šanci. Počítám s tebou.“ Potom jsme ale hráli přátelské utkání s Chrudimí nebo Lázněmi Bohdaneč a jeden kluk místo toho, aby mě zatáhl za triko, když jsem mu utíkal, mi skočil na nohu a znovu mi v ní prasklo. Byl jsem na měsíc a půl vyřazený, vrátil jsem se a stihl něco odehrát. Pak ale přišel trenér Hašek, koupil se Labant, a tak jsem odešel na hostování do Blšan. Do dneška mě třeba taky mrzí, že jsme byli se Žižkovem pět minut od titulu, na Slavii jsme ale dostali těsně před koncem gól. To jsou věci, které mohly být jinak, ale takový je prostě fotbal.
Vy ale dodneška aktivně hrajete, že?
Ano, kousek od domu v Předměřicích nad Labem, kde kopeme 1. B třídu. Láká mě to pořád i v Brně, když na tréninku chybí hráč do počtu. Fotbal je pro mě odmalička všechno, i klukům říkám, ať si toho krásného zaměstnání váží.
Jak se na vás v krajské soutěži dívají soupeři?
Někdy jsou zápasy v pohodě, cítím i nějaký respekt. Občas je to ale pravý opak. Někteří mladí všechno komentují, nadávají protihráčům, rozhodčím, spoluhráčům. Říkám jim: „Když si myslíš, že seš tak dobrej, proč hraješ bé třídu?“ nebo „Ty si myslíš, že já taky neumím kopnout?“ Člověk se někdy diví, ale hraju tak, aby se člověk vyblbnul.
Brno letí do TureckaBrněnští fotbalisté, kteří do jarní části nejvyšší soutěže vstoupí 13. února v Praze proti Slavii, dnes odlétají na závěrečné herní soustředění do turecké Antalye. Do letadla usedne 24 hráčů. Brankáři: Dušan Melichárek, Martin Doležal, Pavel Halouska. |
