Rychlost byla vaší silnou stránkou vždycky?
Ve starších žácích se mi díky tréninkům rychlost vyvinula. Jsem za to rád. Celou kariéru na tom mám postavenou. Když mi zdraví bude držet, tak věřím, že to tak bude i dál.
V žácích zpravidla platí, že kdo je rychlý a velký, ten vyniká. Bylo tomu tak i u vás?
Ano. V mládeži jsem vždy hrál o ročník nebo dva výš se staršími hráči. V Žilině jsem byl celý dorost s Martinem Králikem, současným spoluhráčem v Budějovicích. Dával jsem hodně gólů, a tak jsem se dostal až do A týmu Žiliny. Už v 16 letech jsem debutoval v seniorském fotbale.
Utečete Králikovi na tréninku?
Jemu uteču vždy, o tom se nemusíme bavit (usmívá se). Ale když nám někdo bude dávat centry, tak z deseti ho ani jednou nepřehlavičkuju. Každý v týmu má své úlohy a silné stránky.
Měl jste někdy za spoluhráče někoho, kdo byl rychlejší než vy?
Neskromně musím říct, že si nepamatuju, že by někde byl někdo rychlejší než já. V testech jsem byl vždy nejlepší. Akorát do Karviné přišel nějaký mladík na zkoušku a ten byl ještě o něco rychlejší.
Máte změřené, za kolik zvládnete třeba 100 nebo 200 metrů?
Ne. Ale je pravda, že jsem uvažoval, za kolik bych mohl dát stovku. Dvě stě metrů už je trochu delší vzdálenost. Až na to bude někdy čas, tak bych si to rád zkusil změřit.
Pro soupeře jsou vaše rychlé nohy nepříjemné. Ale setkal jste se s tím, že by vás na tréninku nechtěli bránit spoluhráči?
To ne. Všichni jsme profesionálové a víme, že nás kvalita toho druhého posouvá dopředu. Platí to pro mě, když mi někdo bude hrát důrazně do těla, tak i pro obránce, když na něj pak nastoupí rychlý hráč. A že jich v české lize je hodně. Napadá mě třeba Milan Petržela nebo Tomáš Malínský.
Vaše hra však není jen o rychlosti, což jste ukázal v posledním zápase se Slováckem. Střela levačkou vám sedla náramně, že?
Ano, povedlo se to. Ale necvičím střelbu speciálně, i když ji samozřejmě na tréninku zkoušíme často. Minulý týden mi to ani v tréninku nepadalo, tak jsem rád, že jsem si to nechal na zápas a pomohl alespoň k bodu za remízu 2:2. I se Spartou jsem v předchozím zápase měl dobré možnosti a byla škoda, že jsme se nedostali do zápasu. Dočkal jsem se ale hned v dalším utkání.
Roman Potočný, Jakub Hora, Michal Škoda i vy umíte vystřelit ze střední vzdálenosti. Nechce po vás trenér Jozef Weber, abyste stříleli ještě častěji?
Určitě. Trenér chce, abychom všichni tři ofenzivní záložníci hráli co nejblíž u sebe, byli blízko k bráně a mohli zakončovat. To je náš systém hry a tak to budeme dělat i v dalších zápasech. A snad to tam bude padat nejen mně.
Zkusil jste kromě slovenské ligy i tu polskou a švýcarskou. Jak vám sedí ta česká?
Myslím, že mi vyhovuje. Všichni říkají, že česká liga je plná soubojů. Ale v Polsku je to ještě daleko soubojovější. Když se v Česku dostanu přes obránce rychlostí, tak se mi nezdá, že by to bylo přehnaně důrazné. Sedí mi to tady.
Do zápasu se Spartou jste šel po pár dnech s týmem. Svědčí to o důvěře, kterou ve vás kouč má?
Potěšilo mě to. Celou přípravu jsem absolvoval v Karviné, takže fyzicky jsem připravený byl. Dříve mě brzdilo jedině zranění ze začátku letošního roku, po kterém jsem dlouho nehrál. Trenér mě zná z Karviné, za něj se mi nejvíc dařilo, vyhovoval mi jeho styl hry. Dal mi šanci, já se chytil a odvděčil jsem se jemu i celému klubu.
Kariéru jste měl rozjetou parádně. Nastoupil jste na mistrovství světa do 17 let. To vypadalo slibně, že?
Ano. Ale kariéru jsem nastartoval až v Žilině, kde jsem v první sezoně dal deset gólů. Měl jsem disciplinární problémy, ale pořád mě spíš brzdí zdraví. Operovali mi kyčelní kloub, dvakrát klíční kost, často jsem měl natržené svaly a podobně. Na 26 let je toho hodně.
Měl jste problémy s hazardem a alkoholem. Poučil jste se z toho?
To byly normální věci. Platí to i dnes, že mladší i starší hráči jdou po zápase někdy ven. Jenže já byl jeden z největších talentů a novináři do toho začali víc rýpat. Celé se to nafouklo a zaškatulkovali mě jako problémového. Na Slovensku se nepsalo o tom, že jsem dal gól, ale čekalo se, až udělám nějakou malou chybičku. Pak o tom najednou vzniklo deset článků za den.
Každý v mládí dělá chyby. Dá se to na to svádět?
S odstupem času si nemyslím, že by to bylo nějak extra špatné. Kdybych mohl vrátit čas a udělat něco jinak, tak bych nic neměnil. Když se vyhraje, tak se jde ven, to je normální. Žilina bylo moje rodné město, měl jsem tam milion kamarádů a každý mě znal. Nemyslím si, že by to tolik ovlivnilo mou kariéru. Tu brzdila spíš zranění.
Myslíte, že podobné skandály vás nesrazily?
I tak jsem se dostal do první švýcarské ligy, kde jsem hrál třeba s Řekem Theofanisem Gekasem, dříve nejlepším střelcem bundesligy. Ale brzy jsem tam musel na operaci a 11 měsíců nehrál. Vypadl jsem z toho, přitom jako mladý jsem potřeboval hrát. Byl jsem daleko od domova, bez přítelkyně, ale zocelilo mě to.
Váš bývalý kouč ze Žiliny a také trenér Plzně Adrián Guľa o vás řekl, že neumíte sloučit soukromý život s dráhou profesionálního sportovce. Tak to není?
Ani nevím, co k tomu říct. Je to blbost. Kdybych to neuměl sloučit, tak bych nehrál českou první ligu. Co by za to dali jiní fotbalisti.
Jste k médiím už zdrženlivější?
Do slovenských médií vůbec nedávám rozhovory. Oslovili mě i po příchodu do Budějovic, ale já vím, jak by to dopadlo. Distancuji se od médií a tento rozhovor je výjimka.
I kvůli tomu se neplánujete vracet v nejbližší době na Slovensko?
Nemyslím si, že by mě to ovlivňovalo. Ale já mám víc než na slovenskou ligu. Česká je minimálně třikrát kvalitnější, i proto jsem tady. Mám čas do konce roku, kdy v Budějovicích hostuji. Hraji o smlouvu, ale na tlak jsem už celkem zvyklý. V úterý za mnou dorazila přítelkyně se synem a už si stihli město oblíbit.
