Měl jste i nabídky z Košic, Žiliny a z bratislavského Slovanu. Proč jste zvolil právě Staré Město?
"Jeho činovníci se ozvali nejdřív. Volali mi ještě do Emirátů, hned jak se dozvěděli, že jsem v Dubaji skončil. Pak vytrvali, když jsem je žádal o strpení, protože jsem byl mezi kandidáty na funkci trenéra slovenského národního mužstva. A druhý den poté, co se stal reprezentačním trenérem Jurkemik, byli u mě doma v Trnavě."
Ve Spojených arabských emirátech jste se ale na lavičce týmu z Dubaje moc neohřál.
"Byl jsem v Emirátech letos od března na takové dalo by se říci stáži. A po několika měsících mě angažoval klub Al Shabab. Liga tam začínala mnohem později než bývá v našich krajích zvykem, až někdy v listopadu. Hned první dva zápasy jsme ale prohráli, přišel za mnou majitel klubu, jeden z tamních vážených šejků, a oznámil mi, že jsem volný."
Čeho si ve své kariéře naopak považujete?
"Pár radostí by se našlo. V lednu ve čtyřiadevadesátém jsem přišel z Chebu do Olomouce, která na tom po podzimu byla hodně špatně. A já s ní pak v jarní tabulce skončil druhý za Spartou, celkově sedmý. O dva roky později jsem zase splnil úkol v Hradci Králové a při jarním angažmá zachránil tým v první lize. Na Slovensku jsem byl s Košicemi v lize druhý, se slovenskou jedenadvacítkou loni čtvrtý na mistrovství Evropy a v letech 1999 a 2000 jsem byl vyhlášen slovenským trenérem roku."
Vzpomněl jste mimo jiné Olomouc. Z tohoto klubu jste však nakonec odešel předčasně.
"Takový už je fotbalový život. Po tom sedmém místě se prodalo dost kvalitních hráčů, mimo jiné Látal, a já začal budovat vlastně nové mužstvo. A jednou takhle na jaře jsme doma prohráli s Libercem gólem z dvaadevadesáté minuty a i když jsme byli asi sedmí, musel jsem skončit. Přitom cílem bylo nejhůř desáté místo. Ale přesto jsem na olomoucký fotbal nijak nezanevřel, převážily ty lepší chvíle."
Před lety jste vyslovil přání trénovat jednou velkoklub se špičkovými fotbalisty, které byste už nemusel nic učit, a jen je vést. Tohle přání nejspíš stále trvá.
"Samozřejmě. Ale tak trochu částečně se mi už splnilo, když jsem trénoval slovenskou jedenadvacítku. Mnozí z těch hráčů byli opravdu špičkoví fotbalisté a když si to tak zpětně probírám, musím říct, že někteří z nich učili mě."
Vraťme se ke Starému Městu. Tamní klubové vedení nejdříve angažovalo asistenta Rabušice a teprve potom vás coby hlavního trenéra. To není obvyklé. Nechtěl jste si asistenta vybrat sám?
"Jsem známý tím, že vždycky mám rád k ruce člověka, který zná místní poměry. Takže jsem proti Rabušicovi nic nenamítal. Vím, že stejně jako já tak i on chce dělat dobrý fotbal a pozvednout mužstvo ze současného třináctého místa mnohem výš. V tom jsme zajedno a mělo by to klapat."
Jak jste od léta 1996 po odchodu z Hradce sledoval dění v českém fotbale?
"Pokud jsem trénoval na Slovensku, posloužila mi televize Nova. V Emirátech jsem zase sledoval zpravodajství z českého fotbalu na internetu. Dobře vím, jak teď válí Sparta, jak se nemůže rozjet Slavia, jak výborně si v lize vedou Bohemians se Žižkovem, i jakou díru do světa udělal Liberec. A nedávno jsem mluvil s trenérem klokanů Petrželou a moc dobře se mi poslouchalo, jak je spokojený s mými nedávnými svěřenci ze slovenské jedenadvacítky Čontofalským a Kiselem."
Takže víte, do čeho ve Starém Městě jdete?
"Zhruba ano. Bohužel, vedle Blahy prodali do Sparty i Malára, kterého jsem trénoval v Bardějově. Ale znám dobře Kopačku a Homéra, kteří jsou z Dubnice, hodně vím i o brankáři Ondrůškovi. A protože se zimní přípravou začínáme hned po vánočních svátcích, jistě bude dost příležitostí poznat do jarních odvet dokonale celý kádr."
Smlouva na půldruhého roku je připravena k podpisu. Dává vám vedení staroměstského klubu nějaké konkrétní cíle?
"Neříkají, že musím skončit pátý, osmý nebo desátý. Ale měl bych se postarat o zlepšení herního projevu a co nejdřív se dostat z míst, z nichž je blízko k sestupu."
