„Bylo to trochu na jiném základě, než jsou dnešní akce,“ říká fotbalista, jenž se stal v Královéhradeckém kraji při právě zahajovaném měsíci fotbalových náborů patronem fotbalistů do devíti let.
Jak to bylo s vámi?
V Novém Městě, odkud pocházím, byl v té době prakticky jen hokej a fotbal a já začal oboje, až postupně jsem se příkláněl spíš k fotbalu. Měl jsem kolem sebe dost kamarádů, kteří hráli a to nás posouvalo výš.
Jak jste tehdy, když jste začínali, trénovali?
V posledních letech je vidět, jak se trenéři posouvají dopředu. My dřív vlastně běhali za balonem, teď už vědí, jak správně trénovat techniku, vedení míče, to vše se posouvá dopředu, až jsem z toho někdy překvapený. My jsme dřív přišli na trénink a měli jsme ohromnou motivaci, ale nebylo to tak propracované jako dnes.
Vy jste začínal v menším klubu, nebylo to právě z toho důvodu na škodu?
Určitě ne. Pro mě to naopak podle mě bylo lepší, protože jsem mohl hrát za starší ročníky, a to mi dost dalo. Ostatně já jsem se do Hradce dostal poměrně brzy, vytáhl si mě tam pan Čvančara do starších žáků.
Jako velmi mladý jste šel hrát do Itálie, jak moc velký skok to byl?
Ohromný. V Hradci jsem v podstatě ještě jako dorostenec byl v mužské kategorii, v Itálii ale přišel úplně jiný styl profesionálního fotbalisty. Jiné byly podmínky pro trénink, posilovny, regenerace. Musel jsem se toho hodně naučit i v osobním životě, a i když jsem tam byl s Ondrou Mazuchem, chvíli trvalo, než jsme se tím vším prodrali. Každopádně se tím člověk naučí správnému přístupu k fotbalu a cílevědomosti.
Jste patronem mladých začínajících fotbalistů, co vy a trenérství?
Mám mladšího bráchu, občas jsem s ním chodil na trénink a spíš než dospělí by mě asi bavili mladí. Předat to, co jsem se naučil.
Co by to hlavně bylo?
Třeba to, že život pro většinu z nich nebude jen fotbal, že se málokdo stane profíkem. Takže fotbal ano a naplno, ale vedle toho škola a další.
