I když čutal do míče jen pro žízeň, vypracoval se Pavel Pillár až do fotbalové reprezentace. Coby její tiskový mluvčí. Cesta z České Kamenice, kde vyrůstal, do českého nároďáku byla dokonce bez trnů; během ní se učil na exkluzivních adresách. Do fotbalu pronikl v pražské Spartě a pak krotil „divočáky“ v Plzni.
„Pohybuji se po přímce. A i když jsem moc klubů neprošel, paradoxně jsem byl ve dvou z našich tří nejúspěšnějších. Shoda náhod a štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě,“ nevychvaluje se 34letý Pillár, který žije se snoubenkou Marikou v Praze.
Jak jste se ke své profesi dostal?
Studoval jsem gymnázium v Děčíně, pak tělovýchovnou fakultu v Praze. A v rámci praxe jsem se uchytil na Spartě.
Jako co?
V tiskovém oddělení. Z vysokoškolské praxe se to přelomilo na poloviční a následně na plný úvazek. Odmala jsme se v České Kamenici dělili na sparťany a slávisty, velký klub v okolí jsme neměli a tyhle dva týmy logicky mezi malými fotbalisty rezonovaly. Já se hlásil ke Spartě a v momentě, kdy jsem na Letnou přišel v 21 letech a potkával jsem tým kolem Jardy Blažka a Tomáše Řepky, bylo to pro mě obrovské haló. Hrozně jsem si to užíval a trávil tam hodně času. A měl jsem skvělého učitele Lukáše Přibyla.
Přibyl se vypracoval až na druhého muže Sparty, než náhle zemřel. Byl synonymem slušnosti a férovosti, jak na něj vzpomínáte?
Lukáš měl absolutně výjimečný dar vycházet s každým. A hlavně všichni lidi okolo něj měli pocit, že jsou jeho blízcí kamarádi. Což je něco, co se nedá naučit, to člověk buď má, anebo nemá. Byl to úžasný a strašně pozitivní chlap. Neustále v dobré náladě, s úsměvem na tváři a srdcem na dlani. K tomu neskutečně výkonný a schopný kolega i šéf. Nevím, jak všechno stíhal, ale našel si čas i na kamarády. Jsem vděčný, že jsem ho poznal.
Proč jste pak přestoupil do Plzně?
Asi po čtyřech letech ve Spartě jsem byl osloven kamarádem a spolužákem Jardou Hamouzem, který už v klubu působil a koneckonců tam pracuje stále. A také se mi líbila odvážná vize vedení. Upřímně: když mi ji nastiňovali, trošičku jsem se pousmál. Ale vyplnilo se to mnohonásobně. Přišel jsem dva měsíce po trenérovi Pavlu Vrbovi a zažil jsem celou cestu nahoru a všechny úspěchy. S týmem okolo Pavla Horvátha to byla jedna velká pohádka, která nekončí. Viktoria mě pohltila, Plzni pořád přeju. Můj odchod byla otázka osobního času, jinak mi tam nic nechybělo.
Když jste do Viktorie šel, tak ještě mezi ní a Spartou rivalita nepanovala, že?
Ne. Plzeň sice už nebyla jojo mezi 1. a 2. ligou, ale pořád jen průměr. Na Spartě mi v kancelářích zůstali kamarádi a při prvních úspěších Plzně, která vyhrála domácí pohár v titulové sezoně Sparty, bylo ještě všechno v nejlepším pořádku. První pohárový zápas proti Besiktasi jsme hráli na Letné a moji bývalí sparťanští kolegové seděli na tribuně a fandili Viktorce. V následujících letech, kdy se rivalita rozhořela naplno, jsem jim to několikrát s úsměvem připomínal.
Komu tedy fandíte, když se Sparta s Plzní potkají?
Viktorce. Chápu, že pravověrným sparťanům to po mých čtyřech letech na Letné zní jako rouhání, ale Plzeň se všemi fanoušky, hráči, kolegy a kamarády se mi nesmazatelně zapsala pod kůži. Troufám si tvrdit, že i po mém odchodu mi zůstaly skvělé vztahy a samozřejmě množství neskutečných vzpomínek. Nic to nemění na tom, že Spartě obecně přeji úspěch a v pohárech jsem fanouškem všech českých celků.
Jak jste krotil plzeňské hráče?
Kabina v Plzni je specifická, ale já to vnímal pozitivně ve smyslu, že hráči jsou opravdu kamarádi a drží spolu. A Pavel Horváth byl neuvěřitelný tmelič. Kluci byli strašně ochotní, pořád dobře naladění, což je pro tiskového mluvčího velká výhoda. Právě on tahá kluky na rozhovory, před novináře, na autogramiády a nejrůznější partnerská setkání. Jejich pozitivní přístup mi práci hodně ulehčoval. Kabina obecně byla veselá a divoká, ale legendy, které o Plzni jdou, jsou až přehnané. Nabobtnávají. I výsledky svědčí o tom, že se to nepřehánělo. A že to, co se tam tvořilo, bylo něco výjimečného. Velkou zásluhu na tom má plzeňský management, který jednoznačně ví, co chce.
Šprýmař Horváth nachytal i vás?
Jako každého. Jeho nejoblíbenější legrácka je, že když máte v rukou talíř, stáhne vám trenky ve čtyřhvězdičkovém hotelu před sto hosty. I já to odnesl. Při tiskovkách mě kopal pod stolem do nohou, při rozhovoru do televize mě polil vodou. A když jsme hráli první Ligu mistrů v Jerevanu, z mého mobilu odeslal v českém čase v pět ráno na celý seznam esemesku: Nenávidím tě, už s tebou nechci mluvit. Dvě hodiny se nestalo nic, až se lidi začali probouzet, začaly mi chodit esemesky zpátky a ptali se, co provedli. Než jsem vypátral příčinu, dalo mi to dost práce a přemýšlení. A také následného žehlení. Ale Pavel je skvělý chlap a troufám si říct, že jsme kamarádi.
Musel jste žehlit i Limberského průšvih s nehodou v opilosti, po níž slavil gól kroucením volantu.
Davida znám dobře a do jisté míry jsem chápal, jak ta nešťastná oslava vznikla. Prala se v něm spousta emocí a vybral nejhorší variantu, která mu bleskla hlavou. Hned nám všem v Plzni bylo jasné, že z toho bude průšvih. To, co následovalo poté, bylo náročné pro samotného hráče i pro nás v klubu. Tohle se nepovedlo, ale nemůže to překrýt osm let bezproblémové spolupráce a Davidových skvělých výkonů na hřišti.
Jaký je rozdíl v práci u reprezentace oproti klubu?
V klubu je to každodenní činnost, do jisté míry víc stereotypní, i když to přináší výjimečné zážitky třeba v podobě pohárů. Na pět šest reprezentačních srazů za rok se člověk dokáže nachystat, na druhou stranu pak jsou velmi hektické. Ale stejně jako pro hráče, i v mé branži je nároďák nejvyšší metou. Jsem za tu šanci vděčný. Domovskou stanicí je však pro mě agentura Sport Invest, u reprezentace jsem vlastně na dlouhodobějším hostování.
O čem sníte jako mluvčí?
Rád bych se podíval na velký turnaj. Nejsem na to, že bych si z cest vozil dárky, fotil se s hráči, sbíral magazíny. Hlavní jsou pro mě zážitky, zkušenosti, možnost naučit se něco nového. Ať na Bayernu nebo Manchesteru. A přál bych i klukům z nároďáku, aby si užili mistrovství světa nebo Euro. Mužstvo je mladé, strašně pozitivní a pracovité.
Máte pro hráče mediální školení?
Když je kluk mediálně zdatný, zvládne to sám. Nechci do toho někoho tlačit uměle. Před rozhovorem nebo tiskovou konferencí probereme témata, na kterých by se konkrétní hráč mohl zarazit nebo se dostat do úzkých. Nastíníme si možné odpovědi a jsem mu k dispozici, pokud bych cítil potřebu do rozhovoru vstoupit. Jde ale především o zkušenosti. Když si srovnám dřívější a současné rozhovory Míši Krmenčíka, vidím výrazný posun. Bavili jsme se, jestli dělat obecná školení, ale reprezentanti jsou z předních českých klubů nebo ze zahraničí, takže o vyjadřování mají povědomí. Jsou profíci.
Vědí hráči v reprezentaci o vaší plzeňské příslušnosti?
Samozřejmě, aktivně jim to připomínám. (úsměv) Mezi sparťany, slávisty a viktoriány probíhají přátelské šťouchance, komentují se úspěchy či neúspěchy jednotlivých klubů v posledních týdnech. Velké množství kluků ze zahraničí prošlo Spartou, v posledních měsících se rozrostla také slávistická enkláva a Plzeňáci nechybějí. Vždy je to ve srandě, vždy s úsměvem. Jakkoliv to zní jako klišé, parta je v týmu skvělá a mimo tyto debaty u kafe nikdo klubovou příslušnost neřeší.
Co reprezentační kouč Jarolím, je tak přísný, jak se povídá?
Přísný je, ale s hráči i všemi lidmi v realizačním týmu má korektní a přátelské vztahy. Sám přiznává, že se oproti klubovému angažmá zklidnil. Neznal jsem ho osobně před příchodem k národnímu týmu, v roli reprezentačního trenéra je skvělý. Pracovitý, vždy pečlivě nachystaný, profesionál k médiím. A co by možná fanoušci na základě přísné vizáže nehádali – má velký smysl pro humor. Moc mu přeju s reprezentací úspěch.
Jste mluvčí, ale přitom ne původní profesí novinář, že?
Přesně tak. Rovnou jsem skočil na druhou stranu barikády, jak se říká. Čtyři roky ve Spartě, osm v Plzni, teď nároďák.
Fotbal jste sám hrál?
Celou kariéru v České Kamenici. Od přípravky až po chlapy do I. A třídy, jak na škváře, tak na trávě. Rodiče už sice mám v Děčíně, ale do Kamenice se pořád vracím, třeba na dokopné. Už za kluky bohužel nenastupuji, ale zůstali jsme kamarády. Tým pořád sleduji, jsem doživotní fanoušek! Jsem rád, že po pár letech útlumu jde mládež zase nahoru. Věřím, že fotbalově se blýská na lepší časy.
Jaký jste byl fotbalista?
Nic moc, ale o to více mě to bavilo. Nedostatek fotbalových kvalit jsem nahrazoval snahou, tvrdostí a troufám si říct, že i rychlostí. Aspoň v mládeži to stačilo. Nastupoval jsem vždy na kraji hřiště, takový typický brousek.
Zatrénoval jste si při svých štacích tiskového mluvčího s profesionálními fotbalisty?
Vyzkoušel jsem to. Ne že bych se úplně zapojil do tréninku, ale když byla nálada, na soustředění s Plzní jsem si s kluky dal bago. Rozdíl byl diametrální, navíc mě moc nešetřili. Utavili mě během minuty a poslouchal jsem o tom tři měsíce. U nároďáku to raději zkoušet nebudu.
Vy osobně máte docela vyřídilku. Kdo mluví u vás doma?
Snoubenka! Já mluvím v práci, doma pak poslouchám. (smích)
