Vy jste odchovancem Slavie. Máte k ní ještě dnes nějaký vztah?
Fandím jí, ale to je asi všechno.
A jaký vztah má Slavia k vám?
Nevím. S nikým se tam nestýkám. Občas se dojdu podívat na pohár, ale málokdy.
Působil jste i v týmech Kladna, Mladé Boleslavi, na Žižkově, v Teplicích, Příbrami a teď jste tady. Určitě víte, kde vám bylo nejlépe.
Nejlepší to bylo na Žižkově. Takové domácí prostředí. Bylo to tam takové rodinné, velmi dobré vztahy. To byla asi moje nejlepší doba. A pak byly příjemné první tři roky v Teplicích.
Nikdy jste nehrál v zahraničí. Ale určitě jste měl nějaké nabídky.
Samozřejmě že nabídky byly. Třeba do Ruska. Jsem však spíš domácí typ. Mám rád kamarády a hlavně svoje děti, rodinu. Bohudíky jsem v té době měl první dítě. To v tom hrálo velkou roli. Neumím si představit, že bych měl jít kvůli penězům pryč a být dva roky bez nich, vidět je jednou za dva měsíce. To pro mě prostě nebylo. Takže jsme se s manželkou dohodli. Bylo to moje rozhodnutí a nelituju toho.
Kam jste měl ty nabídky?
Bylo to Dynamo Moskva a bylo jich i více. Nějaké Řecko, občas Turecko. Ale nikam se mi nechtělo.
Tomáš HunalNarozen: 1. června 1963 |
Vydělal byste si a to přece jen spoustu hráčů láká...
Říkal jsem, že peníze v tom nehrály žádnou roli. Jsem závislý na dětech. Neobětoval bych rodinný život kvůli penězům.
Kolik je vašim dětem let?
Máme desetiletou holčičku a čtyřletého kluka.
Co vás napadlo, když jste měl možnost jít do Českých Budějovic? Byl jste tehdy ve druholigové Příbrami.
Chtěl jsem ještě hrát ligu, protože mě to pořád bavilo. Chtěl jsem si prodloužit fotbalový život. Prakticky od 17 let hraju, a když to půjde, tak ještě rok hrát budu.
Kdy vám v českobudějovickém klubu bylo nejhůř?
Letos, když se nám nepovedl začátek ligy. A loni taky, když jsme měli málo bodů a přišel trenér Straka. Dostali jsme tenkrát pět gólů na Kladně. Měl jsem tehdy něco s kolenem a trenér mě pak posadil na lavičku. To pro mě bylo něco nového, protože jsem to ještě nezažil. A musel jsem se s tím poprat.
Máte tady nějaký zápas, který by se vám vyloženě nepovedl a hned si na něj vzpomenete?
Asi hned ten první se Slavií. Přišel jsem sem z Příbrami a nebyl jsem na tom optimálně. Ale i to fotbal přináší. Neudržíte pořád laťku, občas jsou tam výkyvy.
Podzim jste dohrál se zlomeninou prstu na noze.
To jsou věci, které hodně lidí ani neví. Kolikrát slyšíte různé názory. Už to ani neřeším. Sám vím, jestli můžu hrát, nebo ne. Starám se sám o sebe. Fotbal je přece jen o penězích a zastávám názor, že kde jsou peníze, bývají trochu narušené i vztahy.
Máte ve vzpomínkách trenéra, pod kterým se vám hrálo nejlépe?
Bylo jich docela dost. V paměti mi utkvěl Zdeněk Ščasný. Ale kdybych měl říct o lidském vztahu, který jsem měl nejpevnější, tak to byl Vlasta Mareček. Bohužel, už tady mezi námi není. Ale to byl trenér, který na jednu stranu dokázal na hráče zakřičet a na druhou stranu to byl úžasný kamarád.
Jaký byl třeba trenér Straka?
To byl také vztah založený na důvěře a tak to má být. Kolikrát jsme se bavili více jako kamarádi než jako trenér a hráč.
Co třeba trenér, kterého jste moc rád neměl?
Musím zaklepat. Měl jsem na trenéry docela štěstí. Ale jeden byl v Příbrami, než jsem přišel sem. Na začátku druhé ligy. Moc mi nesedl. Měl názory, se kterými jsem nesouhlasil. Jinak jsem se žádným trenérem neměl větší problémy.
Teď jste měli na podzim šňůru jedenácti zápasů bez porážky. Jistě jste to nepoznal poprvé.
Zažil jsem to i v Teplicích, kde jsme sice hráli nahoře, ale měli jsme strašně moc remízových zápasů, nedávali jsme góly. Kdyby se vyhrálo na konci sezony na Žižkově s Bohemians, tak by to bylo krásné. (Poznámka: Bohemians vyhráli 2:0). Ale na druhou stranu každá série jednou končí. Teď by byla polovina soutěže, příprava a na nás by byl díky té sérii vyvinutý tlak.
To by vaše mužstvo netěšilo...
Myslím si, že moc ne. Mně to jako staršímu nedělá problémy, ale jsou tu mladší hráči, kteří mají všechno před sebou. A ty by to mohlo svazovat.
Na vás vzadu těch osm remíz dost viselo. Uděláte chybu a je po sérii. Myslel jste na to?
Abych řekl pravdu, moc ne. Ty věci už beru trochu jinak. Samozřejmě je něco jiného hrát nahoře a dole. Na špičce se kluby tlačí dopředu, a když uděláte jednu chybu, může to rozhodnout zápas.
A dole?
Dole je těch chyb jistě více. Ale tady nám i ostatní kluci pomáhali více dozadu a většinou se chyby ztratily. I když několikrát se štěstím, tak jsme to ustáli. A pak jsme i dali góly. Hrálo se nám daleko líp, když jsme mohli hrát ze zajištěné obrany, bránit výsledek a vyrážet do protiútoku.
Který z podzimních výsledků si považujete nejvíce? Remizovali jste v Ostravě, doma se Slavií.
Ani jednoho z těhle dvou tolik ne. Nejvíce si považuju, jak se nám povedlo otočit utkání tady proti Žižkovu.
Byl to jeden z klíčových zápasů. My jsme prohrávali nula dva čtvrt hodiny před koncem. Byl to zápas o šest bodů a takový je na psychiku strašně náročný. Mladí kluci se s tím ale poprali velmi dobře a dokázali ten výsledek otočit.
Přece jen ty dvě remízy s favority byly hodně nečekané...
Do těch zápasů jdete s tím, že nemáte co ztratit. Uvolnění. Kdežto zápas, jako byl ten se Žižkovem, rozhodovaly strašné maličkosti. Hrajete pod tlakem a rozhoduje kdejaká chyba. Udělat chybu v Ostravě nebo se Slavií je špatně, ale člověk si řekne, že udělal chybu se Slavií, která měla výbornou polovinu sezony. To samé Ostrava. Určitě ty dva zápasy neprožíváte jako ten, kde cítíte strašný tlak, abyste nedostal gól a neudělal chybu.
Kde vás nejvíce v té sérii mleli?
(pousmál se). Asi doma první poločas s Libercem a v Ostravě, kde byla úžasná atmosféra. Domácí hráli o druhé místo a my jsme byli v poli ohrožených týmů. Lidé vytvořili skvělé prostředí a byli jsme celý zápas pod herním tlakem. Někdy jsme to ustáli se štěstím, ale ubránili jsme bod.
V Ostravě ještě dnes vzpomínají na vaši obrannou hru a dost na ni stále nadávají... Třeba Jablonec chválili, že tolik jako vy nebránil.
To ať si každý přebere, jak chce. Sice jsme hráli v obraně, to jo, ale mělo to hlavu i patu. Splnilo to důvody, proč jsme tam jeli. O Jablonci všichni říkali, že hrál otevřeně, ale mně to zase tak otevřené nepřišlo. A dostal dva góly, takže jel domů s prázdnou. Musíme brát třeba i to, jaký má kádr Ostrava a jaký máme my. My tolik ofenzivních fotbalistů nemáme. Ostrava jich má hodně. A tak tam nemůžu přijet a pustit se s ní do otevřeného fotbalu, když k tomu nemáme takové dispozice.
Vy jste hned v prvním utkání pod trenérem Tobiášem dokázali remizovat ve Zlíně. A to se dnes ukazuje také jako hodně cenný bod.
Určitě. Trenér nás tam nabudil. Tady bylo dost dusno v tom týdnu, než to vzal. Pak nám říkal, že musíme jezdit po zadku a takové to hecování, kterého jsem zažil už strašně moc. Ale tady to mělo svoji odezvu a asi nás to tam opravdu nakoplo. Pak ještě těch pár domácích zápasů, které jsme dokázali otočit. Už jsme se vezli na takové té vítězné vlně. Pomalu přibývaly body a mužstvo si více věřilo.
Říkal jste, že jste zažil strašně moc hecování od trenérů. Ještě vám to někdy pomůže?
Samozřejmě. Je dobré, když trenér přijde vybudí hráče. Beru to už trochu odlehčeně, ale dokáže těmi řečmi navodit situaci, kterou tým potřebuje.
Proč? Upřesněte to, prosím.
V kabině je nás dvacet a každý jsme jiné povahy. Někdo to bere vážně a úplně doslova. Nabudí ho to natolik, že ho to správně vyhecuje. Já to beru s nadhledem. Ale taky mě to nabudí. Je to pořád lepší, než když trenér přijde a začne vám říkat Dejte si pozor támhle na toho nebo támhle na toho. Pak jdete na hřiště a on vám u deseti hráčů vyjmenuje, na co si máte dát pozor. Pak se stává, že si dáváte pozor a ten hráč udělá něco jiného. A hned jste na hřišti za blázna.
Takže máte radši, když to trenér nechá na vás.
Přesně tak. Zastávám ten názor, že si stejně na hřišti musím rozhodnout sám, co v té chvíli udělám. Trenér už to ze svého místa nemůže tolik korigovat. Vždycky je na hráči, co udělá. Z rad od trenéra si vezmete ponaučení, ale na hřišti to někdy vypadá úplně jinak. Můžete se připravovat 14 dní na nějakou standardku a soupeř ji za celý zápas nekopne. A pak dostanete z jiné a navíc banální standardky gól a je hotovo.
Máte ještě rok a půl smlouvu a děláte to, co vás nejvíce baví. Ale co budete dělat potom?
Musím se zapojit do normálního života a musím si najít práci. Dá se říct, že je to pořád ještě daleko. Ale něco už se nabízí. Věřím, že ten přechod překlenu.
A co to bude?
Nemá to nic společného s fotbalem.
Co přesně to bude, to bych zatím nechtěl říct.