Na rozhovor Jarošík dorazil přesně v půl desáté, jak bylo domluveno. Po pondělním večerním vyhlášení Fotbalisty roku vyspával do poslední chvíle, a snídani si přinesl ke stolku s počítači. Diktoval dvojici redaktorů a přitom se snažil ukusovat croissant a pít čaj.
Rychlému přívalu otázek však brzy podlehl a druhý kousek pečiva zůstal na talířku netknutý.
A co Jarošík během hodinového rozhovoru čtenářům prozradil? Že býval ve škole průměrný žák, že by za největšího Čecha by asi volil Václava Havla, hovořil o své oblíbené hudbě i značkách oblečení a přiznal, že mu nevadí v rámci tréninku chodit do posilovny.
Nejvíce se však mluvilo o fotbale. Jarošík prozradil, že měl v lednu kromě Chelsea i další tři anglické nabídky a velmi reálně se jevila především jednání s Evertonem.
Velkoklubu miliardáře Abramoviče však nešlo odolat. "V Moskvě jsem byl spokojený, ale šance jako je Chelsea, to je vrchol," přiznal.
V klubu si zatím vedle krajana Čecha nejlépe rozumí s ruským fotbalistou Smertinem. Na debaty v angličtině je totiž ještě brzy, ale pár slov už prohodil i s dalšími spoluhráči. "Mile mě překvapilo, jak se Makelele chová a jak rád vzpomíná na Prahu, když tady hrál s Realem," prozradil o francouzském záložníkovi, kterému konkuruje na místě defenzivního záložníka. "Jednou bych ho rád na trůnu defenzivního záložníka v Chelsea vystřídal," věří si.
"Teprve se rozkoukávám. Nebylo moc času." Těmito slovy odpovídal na plno dotazů, které se zajímaly o detaily Jarošíkova londýnského pobytu. O roli, na kterou s ním počítá trenér Mourinho, však má Jarošík jasno: "Počítá se mnou na pozici středního záložníka, který má úkoly rozdělené napůl. Defenzivní i ofenzivní."
Než se rozloučil a vyrazil s reprezentací na trénink, svěřil se Jarošík, jak moc mu v týmu chybí bývalý kapitán Pavel Nedvěd. "Jeho rozhodnutí skončit v reprezentaci mě samozřejmě mrzí. Taková malá země nemůže zbytečně ztrácet tak velké fotbalisty."
| Odpovědi Jiřího Jarošíka čtěte ZDE |
Sedmadvacetiletý záložník Jarošík stoupá v kariéře pomalu ale jistě na vrchol. Když mu bylo jedenáct, v páté třídě napsal do slohové práce, že chce být profesionálním fotbalistou. Skoro všichni se mu tenkrát smáli. "Ale já měl opravdu od klukovských let ujasněné, že chci být velkým hráčem a fotbalem se živit," řekl v jednom z minulých rozhovorů.
S fotbalem začínal na škvárovém hřišti v Chuděrově, v sousedství Ústí nad Labem, kde se v říjnu 1977 narodil. Potom kopal za ústecké žáky, ale už tehdy ve fotbalové duši nosil Spartu. "Snil jsem o Spartě odmalička," říká.
Ještě v žácích oblékal krátce dres Teplic, ale ve třinácti si ho na jednom turnaji vyhlédli trenéři z Letné. Jeho sen se začal naplňovat.
Vyučil se elektromechanikem a potom vsadil všechno na fotbal. "Rodiče mému přesvědčení věřili a ve fotbale mě podporovali. Kde dneska jsem, za to z velké míry vděčím jim."
První ligovou šanci ve sparťanském áčku dostal v srpnu v šestadevadesátém za trenéra Vlastimila Petržely. "Ale ten debut nic moc. Nastoupil jsem sice v základní sestavě, jenže ve druhém poločas jsem byl vyloučen za faul, kterých ale v zápase prošlo bez potrestání moc. A prohráli jsme dva jedna.
Od léta 1997 dva roky hostoval v Liberci a když se vrátil, musel většinou sedět na lavičce. Ten podzim v devětadevadesátém ho kouč Ivan Hašek poslal jen jednou do základní sestavy. "Ale zlomil jsem to v zimní přípravě a jaro dva tisíce už bylo v pohodě," vzpomíná Jarošík. A trenér Hašek si tohoto hráče základní sestavy nemohl vynachválit.
Přišel debut v národním mužstvu, jenže stejně jako ten prvoligový rovněž nepovedený. Česko prohrálo v Ostravě se Slovinskem 0:1. Shodou okolností se teď Jarošík na slovinského soupeře chystá znovu.
Nejlepší domácí období měl na podzim 2001, kdy byl oporou týmu, který úspěšně kráčel domácí soutěží i Ligou mistrů. Jenže příští jaro přišel pokles formy nejen jeho, ale i sparťanských spoluhráčů. Titul získal Liberec.
V dalším ročníku se Jarošík opět dostal na výsluní a koncem podzimu 2002 se začalo spekulovat o jeho odchodu do zahraničí. Sparta se do Ligy mistrů nedostala a velké peníze mohla vydělat právě na Jarošíkovi.
Kdyby si v té době mohl zvolit, bral by kvalitní kluby v Itálii, Německu, nebo v Anglii. "Teď to prý vypadá ne Leeds, ale velké peníze údajně nabízí i Spartak Moskva," říkal v prosinci 2002. "Ale do té Moskvy by se mi moc nechtělo."
Jenže - člověk míní...
V lednu 2003 nabral Jarošík skutečně kurz na Moskvu. Ne však do Spartaku, ale do CSKA. Sparta za něj tenkrát dostala v přepočtu 116 milionů korun, což oficiálně potvrdil šéf moskevského klubu Jevgenij Gyner.
A Jarošík se hned první rok tohoto angažmá velkou měrou přičinil o mistrovský titul. Nejlepším týmem ruské první ligy, která se hraje systémem jaro - podzim, se stali fotbalisté CSKA Moskva.
Přesně po dvou letech - opět 6. ledna - změnil Jarošík dres zatím naposled. Před měsícem se na dva a půl roku upsal Chelsea, lídrovi anglické Premier League. Ukázal si na něj přímo portugalský kouč londýnského mužstva José Mourinho. V CSKA si zamnuli rukama - moskevský celek na Jarošíkovi vydělal, inkasoval za něj v přepočtu téměř čtvrt miliardy korun.
"Můžu jen opakovat, že o takové šanci se mi ještě před několika dny ani nesnilo," řekl Jarošík 6. ledna, bezprostředně po podpisu smlouvy s Chelsea. "A udělám všechno pro to, abych v mužstvu Chelsea nebyl jen do počtu."
A měsíc poté nastoupil Jarošík v anglické Premier League v základní sestavě Chelsea.
