Jarošík si nové boty pochvaloval. V pondělí, den před zápasem, se do nich soukal těsně před tréninkem. Seděl na lavičce a šněroval tkaničky. "Chtěl jsem je nejdřív vyzkoušet," říkal. Sedly mu na nohu přesně, jak si představoval. "Cítil jsem se v nich docela dobře. Škoda, že jsem se při zápase nedostal k pořádné střele. Mohl jsem je ještě líp otestovat."
Po utkání se topil v euforii. Vyměnil si dres s pravým obráncem Emertonem, dvaadvacetiletým Australanem. Proč zrovna s ním? "Sice jsme se na hřišti moc nepotkali, ale dva hráči Feyenoordu to odmítli, asi neměli náladu." Poté se chytnul se spoluhráči za ruce a kynul bouřícím tribunám. Pak se rozběhl a po mokré trávě se sklouzl po břiše. Musel si zadovádět, pro Spartu to byl zápas snů.
"Je to pecka, ani se to nedá popsat. Ten pocit bych přál každému. V Lize mistrů jsem už něco odkopal, ale tenhle zápas byl nádherný," rozplýval se Jarošík. Pro hráče je odměna, když si mohou notovat s nadšenými fandy. "To nikdy nezevšední."
Když jeho spoluhráči pár minut před půlnocí odcházeli domů, osprchovaní, uhlazení, Jarošík postával ve dveřích šatny. Na sobě jen mikinu, trenýrky a pohodlné tenisky, aby ulevil znaveným nohám. Nikam nespěchal a s každým se vybavoval. Byl strhaný, ale držel se. "Jestli jsem v životě hrál náročnější zápas? Musel bych hodně přemýšlet, ale po takovém výsledku nic nebolí," povídal.
Dát čtyři góly v Lize mistrů, to je hodné chvály. O tom se sparťanům ani nesnilo, natož aby vedli skupinu před Bayernem, posledním vítězem milionové soutěže. "Doufali jsme, že něco uhrajeme, ale nečekali jsme, že nám to takhle půjde," přiznal Jarošík. "Je skvělé, že jsme potvrdili remízu z Mnichova. Teď se od nás čekalo vítězství a toho očekávání jsme se báli."
Jarošík má nizozemské týmy rád, před dvěma lety střídal proti Tillburgu zraněného Proházsku a hned dal gól. Mužstvo tenkrát vyhrálo rovněž 4:0 a od dé doby vyrostl z náhradníka Jarošíka klíčový muž Sparty.
Zatímco tenhle fotbalista září v klubu, v reprezentaci nenadchnul. "Já vím," přiznal bez okolků. "V národním týmu je to něco jiného, ve Sparta jsem doma, v reprezentaci se cítím trochu nesvůj, možná mám trému." Je to stejný příběh, jaký píše Tomáš Rosický. Je hvězdou v klubu, ale v reprezentaci to ne a ne dokázat. "Moc bych si přál, abych tam hrál jako ve Spartě, ale nejde mi to, jak bych si představoval," dodal Jarošík.
