Ve středu odstranila z cesty předposlední překážku, odbojné Maroko. A tak se už všechno chystá na nedělní finále proti Argentině, což bude velkolepá podívaná.
Souboj kontinentů, stylů i nejlepších střelců Mbappého a Messiho, který nastoupí za reprezentaci naposledy.
Maroko, senzace šampionátu, Francouzům i přes porážku 0:2 zatopilo. „Odevzdali jsme na hřišti maximum a to je nejdůležitější,“ těšilo trenéra Valída Radžradžuího.
Ukázalo se, že není tak docela fér tvrdit, že se Maročané mezi top čtyřku probránili. Chvílemi obhájce mačkali, strašili, i když jim vypadli tři zranění obránci včetně kapitána Saíse.
Francie - Maroko 2:0, do finále jde obhájce, pomohl rychlý gól Hernándeze |
Pokopané opory se před zápasem nafutrovaly prášky a injekcemi proti bolesti, protože věřily, že dotáhnou africkou revoluci až do konce.
Marocké aerolinky vypravovaly do Dauhá letecké speciály pro poblázněné fanoušky a v ulicích Paříže hlídkovalo deset tisíc policistů, aby hrozící střety marocké menšiny s oslavujícími Francouzi neskončily neštěstím.
Když po pěti minutách akrobaticky zavěsil levačkou obránce Hernandez, kterému spoluhráči říkají Letadlo, vypadalo to, že Francouzi dokráčejí k poslední metě úplně v klidu. Místo toho dlouho trnuli, když se jim ve vlastním vápně před očima míhaly červenozelené dresy. Až když náhradník Kolo Muani dvacet minut před koncem svým prvním dotykem s míčem přidal druhou trefu, favorit si odfrkl.
Zase finále!
Je to vlastně docela zvláštní.
Francouzi rozhodně nemají nejlepší ligu na světě. Nebýt katarských šejků, kteří napumpovali miliardy do Paris Saint-Germain, neměli by ani vyloženě špičkový tým. Šestadvacet let žádný francouzský klub nevyhrál evropský pohár a celkem se to v historii povedlo jen dvakrát.
Z Griezmanna je Kanté! Podivný rok, nová role a pan Nenápadný drží Francii |
Tak jak je možné, že národní tým může podruhé za sebou a celkově už potřetí vládnout světu?
Především proto, že Francie chrlí talenty v obrovském tempu a množství. Podchytí si ty nejnadanější, věnuje jim nejlepší možnou péči, v akademiích je vypiplá ve špičkové borce a pak často pošle do světa, kde se dál posouvají.
Zbývá jediné: uhlídat, aby z nejvybranějších možných přísad nevznikla až příliš výbušná směs.
Hranice bývá tenoučká.
V Rusku před čtyřmi lety všechno zafungovalo a Francouzi hopsali po zlatém finále s Chorvatskem.
Loni na Euru se pakovali už v osmifinále, když nezvládli penalty proti Švýcarům – a hned bylo dusno. Když na sebe narazí obří ega a hvězdy si začnou vytýkat chyby, je na světě problém. Není moc trenérů, kteří by zvládli tak natlakovanou kabinu ukočírovat.
Didier Deschamps, prošedivělý elegán v tmavomodrém obleku, to až na výjimky zvládá bravurně, proto je také u týmu už deset let.
„Je úžasné, že si znovu zahrajeme o titul,“ radoval se ve středu večer. „Jsem na hráče neskutečně hrdý. Jsme spolu už měsíc, což nikdy není snadné, ale zatím se nám daří. Musíme si tenhle okamžik užít, udělali jsme důležitý krok, ale ještě jeden poslední je před námi.“
S trochu křečovitým výrazem ve tváři sice na první pohled nevypadá jako kouč-pohodář, ale respekt Deschamps má obrovský. Už jen proto, že jako hráč vyhrál, na co si vzpomenete. Při triumfech na mistrovství světa i Evropy měl pokaždé na ruce kapitánskou pásku.
Když promluví na tiskové konferenci, máte dojem, jako by před vámi seděl filozof nebo básník: hovoří zeširoka, pomáhá si vzletnými slovy, někdy ani nechce končit. Když po vítězství nad Dánskem v základní skupině tiskový mluvčí setkání s novináři po zhruba půl hodině ukončil, Deschamps jen zklamaně vydechl: „Ách, co se dá dělat!“
Jeho filozofie je jasná: hráče usměrnit, ale nesvazovat.
„Nebudu jim říkat, kdy mají kličkovat, kdy držet míč, kdy střílet a kdy přihrávat. Nehrajeme přece hru na PlayStationu,“ vysvětloval na začátku turnaje. „Ale nic se nesmí přehánět. Nejsme tu kvůli legraci, ale abychom znovu vyhráli.“
Klapne to v neděli?
