Nedivte se, že když po gólu na dva nula gesty děkoval Bohu, přemohlo jej dojetí. Oči se mu leskly slzami.
Dobře rozjetý zápas si pak Argentina sice zkomplikovala a dramatické zvraty ze závěru zápasu i prodloužení prožíval hubený záložník přezdívaný Fideo (Nudle) už z lavičky, ale nakonec stál po penaltách na straně vítězů.
Mohl líbat zlatou trofej pro světové šampiony a fotit se s milovanou rodinou na trávníku arény Lusail.
„Nikdy mě nenechaly, abych se vzdal. Vždy mě podporovaly a budou podporovat až do smrti. Chtěl bych jim poděkovat, že stojí po mém boku. Miluji vás z celého svého srdce,“ připsal na instagramu ke snímkům s manželkou Jorgelinou a dcerami Miou a Piou. „JSME MISTŘI SVĚTA.“
Jamás me dejaron bajar los brazos. Siempre estuvieron ahí bancándome a muerte. Solo quiero decirles muchas gracias por estar siempre a mi lado. Las amo con toda mi alma. CAMPEONES DEL MUNDO ❤️.
I proto se sluší připomenout, jaké zadostiučinění Di María v neděli prožíval. Je na místě dovysvětlit, proč dal takový průchod svým emocím.
Vraťme se tedy zpátky v čase do 13. července 2014.
„Dodnes mě pronásleduje okamžik, kdy jsem šel za trenérem Alejandrem Sabellou a rozplakal jsem se před ním. Jsou dny, kdy přemýšlím nad tím, jestli si myslel, že brečím, protože jsem nervózní,“ vzpomínal pro The Players Tribune na dopoledne před finále s Německem.
„S nervozitou to ale nemělo nic společného. Emoce mě přemohly kvůli tomu, jak moc pro mě ten okamžik znamenal. Byli jsme tak blízko ke splnění nemožného snu.“
Argentinci tehdy finále prohráli a Di María do něj nezasáhl. Zčásti proto, že na něj Sabella neukázal. „Nejhorší den v životě.“ Z větší části proto, že vlastně nesměl. „Média o mně psala ošklivé věci, proto to musím uvést na pravou míru,“ pustil se do vysvětlování.
Blázen, šoumen, brankář turnaje. Bavil vás ukřičený divous Martínez? |
Di María byl zdravotně na hraně. Ze čtvrtfinále proti Belgii si odnesl trhlinu ve stehenním svalu, ale chtěl udělat všechno pro to, aby do boje o titul mohl zasáhnout.
„Je mi jedno, jestli se tady třeba rozpadnu, ale chci být schopný hrát,“ prosil reprezentačního lékaře o injekce a léky na bolest. V téhle fázi ještě problém nevězel, ostatně finále mistrovství světa je událost, kvůli níž je člověk schopný jít daleko za hranici svých možností.
Jako nepříjemná potíž se ukázala tajemná obálka, která v den zápasu přišla z Realu Madrid. „Ángeli, podle nich nejsi ve stavu, abys mohl hrát. Zakazují nám tě nasadit,“ bodala jej slova týmového doktora.
Di María psaní roztrhal, hned si spojil dvě a dvě dohromady. „Real chtěl po turnaji přivést Jamese Rodrígueze a já věděl, že mě prodají, abych mu uvolnil místo. Nechtěli, aby se poškodilo jejich zboží, tak prosté to bylo.“
Koukejte, jak je nádherná. Na pátý pokus! Messi dokráčel mezi fotbalové bohy |
Proto se vydal za trenérem, aby mu dal najevo, že o sobě chce rozhodovat sám. Oznámil mu, že se cítí připravený a touží nastoupit, i kdyby to mělo být poslední utkání jeho kariéry. „Vím, že vás to kvůli Realu dostane pod tlak, ale můžu hrát. Vyberte do sestavy, koho uznáte za vhodné, ale když to budu já, budu hrát do roztrhání těla. Chci ten titul získat,“ sdělil Sabellovi.
V ten moment došlo na slzy a Di María si zpětně vyčítal, že tím kouči dal záminku jej nepostavit. Že projevil slabost.
Teď už nemusí.
Jeho slzy z překrásné bitvy s Francouzi pramenily ze štěstí.
I tentokrát pro něj vedla do finálové sestavy tuze trnitá cesta. V základu nastoupil naposledy ve skupině proti Polsku, než kvůli zranění stehna střídal.
Ve vyřazovací fázi zapsal jenom pár minut ze závěru prodloužení s Nizozemskem. Tah trenéra Lionela Scaloniho pro nedělní zápas se ukázal jako zlatý.
Argentinský fotbalista Ángel Di María křepčí s trofejí pro mistry světa.
Di María kouzlil na levém křídle, po zákroku na něj otevřel Lionel Messi skóre z penalty, pak dal sám druhý gól. Po finále olympijských her v Pekingu (2008) a loňské Copa América, která rozhodl, se mohl radovat i na tom nejsledovanějším jevišti.
Emotivní moment pro rodáka z Rosaria.
Možná mu před očima proběhl život, vše dobré i špatné, čím na cestě za mistrovským titulem prošel.
Pochází z chudé rodiny, táta přímo v domě vyráběl dřevěné uhlí. Na tréninky místního klubu Central ho vozila máma na rozvrzaném starém žlutém kole – pojmenovaném Graciela – denně devět kilometrů tam i zpátky.
„V dešti, ve vedru, v zimě, za světla i za tmy.“
Kvůli své tělesné konstituci se s přibývajícím věkem obtížněji prosazoval, byl moc křehký a hubený. „V šestnácti jsem se ocitl na křižovatce. Buď doděláš školu, nebo začneš pracovat se mnou, protože potřebujeme peníze, nebo ten fotbal ještě rok zkusíš,“ líčil rozhovor s tátou.
Fotbal vyhrál a Di María na poslední chvíli – v prosinci domluveného roku – za Rosario Central debutoval. Pak už to šlo rychle: tituly s Benfikou Lisabon i Realem Madrid, triumf v Lize mistrů, jen v Manchesteru United se víc řešily loupeže v jeho domě než radost, kterou se mu nedařilo rozdávat na trávníku.
V Paříži pookřál a ke klubovým vavřínům teď – už coby hráč Juventusu – přidal i ten nejcennější reprezentační.
A ony slzy?
Nechme Di Maríu, ať k přidá poslední kousek do dojemné mozaiky.
„Lidé si možná myslí, že jsem brečel kvůli fotbalu, kvůli tíze okamžiku. Ale ve skutečnosti jde o mnohem víc. Dcerka Pia se narodila předčasně a strávila na hadičkách dva měsíce v nemocnici. Plakal jsem proto štěstím, že tyto momenty může prožívat se mnou.“
