"Nejdřív jsme jeli do Coimbry, kde před úterním zápasem přespíme. Je to asi dvě stě kilometrů po dálnici.
Před námi si to mašírovaly dvě policejní motorky. Blikaly, aby nám uvolnily cestu. Za námi dvě auta. Ale stejně jsme jeli tři hodiny, protože autobus může jet jen sto desítkou, má tam totiž omezovač.
Bylo to docela dlouhé, den před zápasem je taková cesta náročná. A to nás čeká ještě jednou v pátek před zápasem s Holandskem. Ale to už přespíme přímo v Aveiru. Teď tam na trénink ještě musíme jet z Coimbry. Je to asi sedmdesát kilometrů.
Samozřejmě nechci, aby to vypadalo jako výmluva. Na odpočiněk nám i tak zbývá dost času.
Občas jsem v autobuse zaslechl různé narážky na vedení, že se to mohlo zařídit jinak. Ale samozřejmě, že to bylo z legrace. Všichni víme, že to tak být musí. Jinak je o nás v Portugalsku postaráno perfektně.
Po cestě jsme jednou stavěli, na benzince téměř nikdo nebyl. Někdo si šel něco koupit, někdo byl na záchodě.
Přijeli jsme v poledne, hned jsme šli na oběd. A než pojedeme na trénink, máme skoro tři hodiny na odpočinek. Po tréninku zase v noci se dobře prospíme. Výkon ten přesun ovlivnit nemůže.
Cestou z Penha Longy jsem si pustil na DVD přehrávači kriminálku s Wesley Snipsem. Měl jsem ji už od včera rozkoukanou. Jinak v autobuse běžel český film Sněženky a machři, kluci se pořád smáli. Občas jsem to svoje zastavil a díval se s nimi.
V autobuse sedím v páté řadě od konce vlevo, je to moje tradiční místo. Svůj flek má každý, sedíme po jednom.
