„Teď, když jsem se vrátil, jsem to zjistil. Dokonce mám někdy pocit, jako bych za Hradec nic jiného nechytil,“ říká bývalý dlouholetý ligový brankář, majitel šesti trofejí za mistrovský titul, nyní nově trenér gólmanů hradeckého druholigového týmu. „Beru to tak, že to v Hradci pojí s historickým úspěchem, a proto to tak lidé mají.“
Není se čemu divit, jím zlikvidované pokutové kopy soupeřů Hradci v roce 1995 výrazně pomohly k Českému poháru, což se v hierarchii úspěchů klubu zařadilo po mistrovském titulu z roku 1960 hned na druhé místo.
Dnes čtyřiačtyřicetiletý trenér, mimo jiné také člen Klubu ligových brankářů, jenž sdružuje gólmany s nejméně stovkou vychytaných nul v prvoligových zápasech, v Hradci jako brankář působil dva a půl roku - od léta 1994, kdy na východ Čech přestoupil z pražské Sparty. A přestože se s Hradcem v první lize vždy hlavně zachraňoval, nedá na tehdejší angažmá dopustit. „Vždycky, když jsem Hradcem poté projížděl, cítil jsem příjemnou nostalgii,“ přiznává.
Tomáš Poštulka
|
Není to hlavně právě kvůli tomu triumfu v Českém poháru, který jste získali hned v první sezoně, co jste v Hradci byl?
Za to, že se moje působení v Hradci pojí s historickým úspěchem, jsem určitě rád. Já si ale stejně vážím toho, že se po celou dobu hrála stabilně první liga, což se Hradci v poslední době nedaří.
Tehdy ano. Avšak vás v souvislosti s tím pohárem má hodně fanoušků spojeno hlavně s penaltami. Dokonce jste býval nazýván penaltovým mágem...
Přitom já sám jsem se za specialistu nepovažoval. Než jsem přišel do Hradce, hostoval jsem v Drnovicích, kde jsem snad žádnou nechytil. Pak se mi nějaká sice povedla v Dukle, no a v Hradci to dopadlo takhle.
V semifinále s Drnovicemi jste šel na hřiště pár desítek vteřin před koncem prodloužení právě kvůli penaltám, ve finále s Viktorií Žižkov to bylo podobné, v něm jste chytil tři. Neobvyklý trenérský krok vycházel...
Mně se totiž podařilo asi tři penalty chytit už v průběhu sezony v lize. Pamatuji si třeba na tu proti Slavii, kdy byl Malšák úplně narvaný, kopal ji Honza Suchopárek. A když přišly ty penaltové rozstřely v poháru, tak mě tam trenér Pálka poslal.
Do Hradce jste přišel ve dvaceti letech z pražské Sparty. Jak moc se vám chtělo ze slavného pražského klubu právě do Hradce?
Kdybych nechtěl, tak bych nešel. Bylo mi dvacet a ve Spartě to nebylo jednoduché. Chytal tam Petr Kouba, tehdy už hvězda národního týmu, vedle toho tam byl zkušený Sova. A když jsem to tak probíral, tak se mi Hradec jevil jako dobrá volba. Hrál pravidelně ligu, měl dobrý tým. A tehdy nebylo jednoduché jít jako mladý někam do ligy, kde bych si mohl zachytat. Skoro každý klub měl zkušeného gólmana, který do branky někoho jiného moc nepouštěl. V Liberci byl Láďa Maier, v Jablonci Zdeněk Jánoš, v Brně Luboš Přibyl a tak to bylo skoro všude. Navíc pan Nadzam, tehdejší trenér Hradce, mě chtěl, byla šance, že chytat budu.
To se také potvrdilo, ale jen na podzim. Po příchodu trenéra Pálky jste záhy ze sestavy vypadl a hned po první sezoně jste dokonce chtěl z Hradce odejít. Opravdu to bylo tak vážné?
Bohužel v průběhu podzimu pan Nadzam onemocněl a musel skončit, místo něj přišel pan Pálka. Podzim jsem ještě odchytal, ale chvíli po začátku jara si najednou přivedl ze Slavie Standu Vahalu, který pak začal chytat. S ním to bylo v pohodě, ale s panem Pálkou jsme si nesedli. Měl jsem tehdy i nějaké nabídky, opravdu to vypadalo na odchod.
Přesto jste v létě neodešel...
Asi jsem nebyl sám, kdo si s ním nesedl, a dopadlo to tak, že ho i přesto, že získal pohár a Hradec se v pohodě zachránil, vedení vyhodilo.
V Hradci jste zůstal a díky zisku Českého poháru jste s ním zamířil do evropského. Bojovali jste v tehdejším Poháru vítězů pohárů. Pro vás to vlastně byla první zkušenost s Evropou, jak jste si ji užil?
Právě že skoro vůbec. Odchytal jsem jen první zápas s lucemburským Vadúzem, kterému jsme doma dali devět gólů a brankář byl skoro zbytečný. Pak jsem odjel na soustředění české reprezentační jedenadvacítky, zlomil jsem si tam prst na ruce a tím pro mě podzim skončil. V lize se nám tehdy nedařilo, ale v poháru ano, jenomže já se nedostal ani na lavičku.
Vznik legendy: dvě série, pět úspěchů a pohárAž do poslední 90. minuty základní hrací doby chytal jeho kolega Vahala. Jenomže se blížil penaltový rozstřel a trenér Pálka do branky poslal Tomáše Poštulku, protože rozstřel následoval bez prodloužení. Hrálo se semifinále Českého poháru, Hradec v něm byl hostem favorizovaných Drnovic, psal se květen roku 1995. Vyplatilo se, tehdy jednadvacetiletý gólman první dvě penalty chytil a posunul svůj tým do finále. V něm se v červnu situace opakovala jen s tím rozdílem, že před penaltami následovalo prodloužení a Poštulka šel v duelu s rovněž vysoce favorizovanou Viktorií Žižkov na hřiště až ve 117. minutě. A výsledek? Pro Poštulku a Hradec ještě příznivější. První střela soupeře? Osvědčený exekutor a reprezentant Bílek Poštulku nepřekonal, stejně dopadl i útočník Trval a v třetí sérii trefil Holota tyč. Hradečtí střelci svého brankáře svými střelami podpořili a Hradec senzačně slavil zisk pohárové trofeje. S výrazným přispěním Poštulkových zákroků. Tak vznikají legendy. |
Z Hradce jste odešel po první půlce sezony 1996/1997, zpátky vás koupila pražská Sparta. Dlouho se ale mluvilo o tom, že půjdete do španělské Valencie. Jak to bylo vážné?
Asi trochu jo, i když samotná jednání šla mimo mě. Tehdy ještě nebylo zvykem, že každý mladý kluk má manažera, ale já jsem se krátce předtím dal dohromady s panem Nehodou, který mě zastupoval. Pravda je ta, že trenér brankářů Valencie byl v Hradci snad dva týdny a jezdil mě sledovat nejen na zápasy, ale i na tréninky. Dokonce jsem ho tady vozil, protože z doby, kdy jsme byli s tátou (také bývalý ligový brankář a později trenér - pozn. autor) v Kostarice, jsem uměl španělsky. Což by asi byla moje výhoda, kdybych do Valencie přece jen šel.
Nakonec z toho nic nebylo a vy jste se vrátil do Sparty. Nelitujete, že to s Valencií nevyšlo?
Nelituju a tehdy jsme byl šťastný, že jsem zpátky ve Spartě. V tu dobu jsem si ani nebyl jistý, jestli tam vlastně chci jít. Bylo mi nějakých dvaadvacet, ve Valencii chytal tehdy slavný Zubizzaretta, Valencia byla v pozici, jako je dnes Atlético Madrid, tedy hned třetí za Realem a Barcelonou. Velkou nevýhodou bylo i to, že jsme tehdy ještě nebyli v Evropské unii a pro hráče, kteří přišli odněkud mimo ni, platily kvóty. Pustit tam brankáře, který tím zabere jedno místo, to by už muselo být, raději tam dali hráče do pole. Doplatil na to třeba právě Petr Kouba v La Coruně, ten tam přestoupil po evropském šampionátu v roce 1996. Přednost totiž dostával brankář z Afriky, který měl francouzský pas.
Odchodem do Sparty pro vás jedna hradecká éra skončila, nyní jste začal druhou, trenérskou. S jakými dojmy?
S pohodovými. Na stadion jsme byl připravený a jinak mám na Hradec jen ty nejlepší vzpomínky. Jako snad jediný z kluků, kteří tehdy za Hradec hráli, jsme se do něj se svoji budoucí manželkou přestěhovali. Bydleli jsme v Labské Kotlině, měli jsme psa a díky tomu máme Hradec opravdu prochozený. Navíc já tvrdím, že všechno je o lidech a tedy jich znám spoustu. S řadou z nich jsem hrál tady, s řadou jinde.
A ještě ty penalty. Budou je hradečtí brankáři chytat, když mají trenéra, kterému se to dařilo?
To nevím, ostatně já jsem na to žádný zaručený recept také neměl. Penalta je podle mě hlavně o střelci a o jeho rozpoložení, brankář nemá co ztratit, může být jen za hvězdu. Vždyť já jsem je nikdy ani netrénoval.
Ale v tréninku jste je snad chytal, ne?
To ano, ale ne kvůli sobě, ale kvůli hráčům, aby si je zkusili.
