Podnikáte v pro vás příznačném oboru, a to je divadlo. Dá se vlastně mluvit o podnikání?
Je velký rozdíl mezi seriálovým a repertoárovým divadlem a repertoárovým divadlem. V repertoárovém, souborovém divadle, jako máme my, se vlastně podnikat nedá. Není to podnikání v pravém slova smyslu. My děláme divadlo a sháníme na něj peníze. V tomto oboru je úspěchem, když jsme schopni si vydělat 60 až 65 procent z naší činnosti. Ten zbytek ale musíme neustále shánět – na grantech, na darech nebo na smlouvách o reklamě. Protože divadlo, tak jak je to nastavené v Čechách a v Evropě, není výdělečné.
|
Připravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky. V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké je podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně. |
Co předcházelo vzniku divadla?
S Eliškou Balzerovou a dalšími deseti kamarády, jeden z nich byl právník, jeden ekonom, další novinář nebo herec, jsme společně založili Nadaci Fidlovačka. Sháněli jsme peníze, ale během toho se změnila legislativa. Zjistili jsme, že divadlo nesmí provozovat žádnou hospodářskou činnost, tedy ani prodej lístků. Tak jsme museli založit ještě Divadlo Na Fidlovačce, s. r. o., protože v té době ještě nebyla zkušenost s obecně prospěšnými společnostmi.
Setkali jste se s dalším problémy, třeba ze strany státu?
Stát žádné problémy nedělal, nadace je poměrně jednoduché zařízení na shánění peněz. Jen nás zaskočilo, že díky změně zákona musíme zachovat 500 000 Kč jako jmění nadace, takže nám zákon blokuje peníze. Ale vyloženě klacky pod nohy nám nikdo neházel.
Jako s. r. o. podnikáme v oboru, ve kterém se nedá dosáhnout ani pokrytí nákladů. Jinak je to vše stejné - faktury, účetnictví... Rozdíl je jen v tom, že když děláme divadelní představení, nakupujeme místo zboží a materiálu duševní práci, kreativitu umělců, práci autorů a tu prodáváme.
Byly do začátku nutné vlastní investice?
Když zakládáte nadaci, je nutné vložit i vlastní finance. Nemůžete peníze jen dostávat, to by bylo neslušné. My jsme tu ale udělali několik benefičních večerů, protože divadlo bylo úplně zdevastované, tady byla jen hlína na zemi.
Benefiční večery byly pozoruhodné tím, že opravdu všichni herci z České republiky udělali pro toto divadlo nějaký skeč nebo písničku. Všichni kamarádi se zúčastnili. Lidé během televizního přenosu mohli posílat peníze na konto naší nadace. Vybrali jsme tehdy včetně sponzorských darů téměř sedm milionů korun. Celá oprava divadla stála 53 milionů. Zbytek dala Městská část Praha 4 a Magistrát hlavního města Prahy, protože koneckonců je to jejich budova. My jsme tu jen nájemci.
Jak je to dlouho, co vznikla nadace?
Nadace vznikla na jaře 1995, Divadlo Na Fidlovačce funguje od roku 1998, letos tedy budeme mít desáté výročí. To už je na divadlo dost dlouhá doba. Ještě jsme nezkrachovali, což je velký úspěch.
Na konci každého roku sice dřeme nosem v zemi a některým našim odběratelům s jejich laskavým souhlasem dlužíme. Provoz divadla je velice drahý a náročný, nemluvě o energiích.
Takže se ještě nestalo, že by divadlo bylo v plusu?
Za deset let ne a stát se to nemůže, protože rozpočet našeho divadla je, řekněme, 35 milionů. Když jsme ekonomicky úspěšní, tak si vyděláme 22 nebo 23 milionů korun. Takže 12 milionů musíme někde sehnat, abychom mohli fungovat.
Musel jste si do začátku půjčovat?
Něco jsem přeci jen restituoval, takže abych si půjčil 50 tisíc nebo 300 tisíc korun, abych založil divadlo, to jsem nepotřeboval. To jsem právě řekl ženě, která chtěla novou kuchyňskou linku: Kuchyň nebude, zakládám divadlo.
Stále fungujete ve stejném složení jako kdysi?
Ano, je tu stejná parta. Divadlo má přes třicet stálých herců, někdo i hostuje. Celé zázemí má několik desítek lidí, i když to tak nevypadá. Je to velká budova. Myslím, že počet lidí už více ztenčit nejde. Každý tu má dvě a půl funkce. Pan topič a údržbář dělá zároveň nočního vrátného, paní tajemnice dělá sekretářku, telefonistku, rozmnožuje texty a zároveň řídí chod divadla.
Zaměstnance si vybíráte sám?
Máme tu právníka, který funguje zároveň jako personální ředitel. Co bude divadlo hrát a kdo bude v souboru, určuje umělecký šéf.
Čí to byl vlastně nápad, založit divadlo?
V té době jsme s Eliškou Balzerovou dělali na Pražském hradě, teď se to jmenuje Letní shakespearovské slavnosti, tehdy se to nejmenovalo nijak. Kohosi potom napadlo, že je to báječný prostor a že by z toho mohl být dobrý kšeft, tak nás odtamtud vyhodili a řekli, že na toto místo udělají výběrové řízení. Tomu jsem se divil, urazil jsem se a do výběrového řízení se nepřehlásil. Proč bych měl být vybírán na své vlastní know-how? No a Eliška jela kolem tohoto divadla a řekla, že si uděláme divadlo jinde. Takže všechno špatné je pro něco dobré.
Přejděme k restauraci, kterou máte s bratrem. Čí to byl nápad, podnikat v tomto oboru?
To nebyl vůbec žádný nápad, my jsme ty domy zdědili v restituci. Hospoda zde už byla odjakživa, až na krátké přestávky během druhé světové války. Tento hostinec byl známý i z románu Jaroslava Haška - v šest hodin po válce v hospodě U Kalicha.
Bratr byl celý život kuchařem, potom vedoucím hospody, tak jsme měli dvě možnosti, buď hospodu pronajmout, aby ji někdo provozoval, nebo ji budeme provozovat sami. Tak jsem si vzal knížky o podvojném účetnictví, daně a s jednou účetní jsme podnik začali ekonomicky řídit. Brácha dělal vždycky ten provoz, protože tomu rozumí.
Nyní už jsem jen společníkem, občas přijdu podepsat uzávěrku a zkontrolovat, jestli máme včas zaplacené daně. Hospoda je takové nevděčné podnikání, pro manažera málo kreativní.
Ještě jste zprovoznil nuselské kino. Co byste řekl k němu?
Získali jsme kino kousek od divadla, je to 333 kroků přes park. Vytvořila si ho především mladá část divadla a my ho koncipujeme tak, že to bude především jejich divadlo pro jejich vrstevníky. Je to taková dílna pro naše velké divadlo.
Malé divadlo je také financováno nadací?
Ano, ale když už máte velké divadlo, to malé vás stojí méně. Výdaje jsou pořád velké. Celý provoz funguje společně s velkým divadlem - kostýmy, technické zázemí, obchodní oddělení.
Co plánujete za novinky?
Teď už plánujeme program na květen a dramaturgický plán na další sezonu. Začal jsem zkoušet komedii Nerušit, prosím. Do konce sezony ještě chystáme dvě premiéry na malé scéně.
Bude se slavit kulaté výročí?
Já doufám, protože deset let je deset let. Ale nejsem rozhodnutý čím. Rád bych, aby to byla nějaká česká věc, ale bohužel jich tolik není a ty dobré už se hrají.
Kterou hru považujete za nejúspěšnější?
Pyšný jsem samozřejmě na Šumaře na střeše, protože docílit v Praze 300 repríz je v repertoárovém divadle mimořádné. Jsem rád, že jsme teď uvedli Hostinec U kamenného stolu, což je premiéra na motivy knihy Karla Poláčka. Ze začátku jsme se toho báli, přeci jen je to dílo známé z filmu pro pamětníky. Ale nakonec se povedlo, lidé jsou nadšení. A to je ta nejlepší reklama. Ta, která se šíří od úst k ústům. Ta funguje u divadla úplně nejlíp.
Máte děti?
Myslím, že jo. Mám tři dcery, dvě z nich emigrovaly s maminkou, když byly ještě děti. Teď každou vteřinou čekám na mail, že už jsem podruhé dědečkem. Jsem hluboce přesvědčen, že to bude kluk.
Co vy a volný čas?
Ryby, tedy ne že bych je jedl, ale rád je chytám. Na stará kolena se to učím, kupuji si "nádobíčko". Říkám, že už jsem dost starý na to, abych svoje koníčky realizoval. Počítám se mezi sportovní rybáře. Baví mi ten adrenalin rybu přelstít a ulovit.
A veterány?
To ani není koníček, protože na něj nemám čas. Mezi veteránisty se nepočítám. Máloco si na autě umím udělat sám. Když se to podaří nastartovat, vyrážím na jaře na Sázavu.
