Odkud pochází název cukrárny, není potřeba vysvětlovat, jak vás ale napadlo podnikat právě v tomto odvětví?
Do Mníšku pod Brdy jsme se nastěhovali v roce 1997, v roce 1999 jsem skončil na Nově a přemýšlel, co dělat. Nějakou práci jsem sice měl, ale v Mníšku se uvolnil jeden objekt. Shodou okolností to byl dům, který koupil Honza Rosák. Moje babička měla cukrárnu, a tak nás na rodinné radě napadlo, že bychom tuto tradici obnovili. A samozřejmě jsme se také rozhlédli po Mníšku, kde byla jen jedna pekárna, která sice také dělala dorty, ale nebyla to typická cukrárna.
Jaké byly začátky, proč zrovna tato lokalita?
Mníšek nám doporučil známý. Nejdříve jsme začali stavět, potom nám Honza Rosák nabídl pronájem, a tak vznikla cukrárna. Začali jsme s výrobnou. Není to jednoduché ji vybavit, například hnětači, pecemi a dalšími stroji, stojí to dost peněz.
Jak dlouho trvalo, než jste nápad zrealizovali?
Šlo to velmi rychle, zhruba za dva měsíce bylo hotovo.
Museli jste si do začátku půjčovat?
Počáteční výdaje byly zhruba půl milionu korun. Nebyly prostředky, a tak jsme všechno řešili hypotékou. Neměli jsme s tím velké problémy, vyřízení úvěru netrvalo dlouho. Když jsem si bral v roce 1997 hypotéku, začali jsme na úroku 12,9 %.
Už se vám výdaje vrátily?
Dost těžko, my jsme teď rádi, když zaplatíme pronájem a výplaty.
Je tato práce hlavním zdrojem vašich příjmů?
To rozhodně ne.
Kolik máte zaměstnanců?
V Berouně jsou dvě cukrářky, v Mníšku budou také. K tomu máme ještě účetní.
Trápí vás v podnikání nějaký problém?
Největší je právě se zaměstnanci. Celostátně je naprostý nedostatek vyučených cukrářek. Málokterá u toho zůstane. V ročníku je jich třeba patnáct a tak dvě až tři se tomuto povolání dál věnují.
Měli jsme i vlastní výrobnu, kvůli malému počtu cukrářek jsme ale letos na jaře museli od výroby upustit. Uvažujeme, že už ji ani neobnovíme. Máme tři dodavatele, jezdí dokonce až z Prahy. Sehnat kvalitní výrobce dortů nebyl zas takový problém.
A nestalo se vám, že by si někdo postěžoval, že dorty z vaší výroby byly lepší?
Děje se to. Vlastně šest sedm let jsme vyráběli vlastní dorty a lidé byli zvyklí na určité druhy a kvalitu. Ale zase bych neřekl, že to je takový problém. V Berouně už vůbec ne, tam si lidé zvykli velmi rychle.
|
Připravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky. V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké je podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně. |
Když už jsme u Berouna, které z cukráren se daří lépe?
Té berounské. Je to přeci jen velké město, je zde jiné sociální složení lidí. Jsou zde tací, pro které je to pravidelná součást trávení volného času, že si zajdou na kafíčko nebo na dort. Konkurence zde je, ale nedělá nám to problém. Cukrárna je na pěší zóně, takže tady denně projdou stovky lidí.
Cukrárna je většinou spojována se staršími lidmi, máte vy vysledovanou nějakou sortu lidí, která Meruňku navštěvuje?
Nedá se říci, že jsme zaměření na určitou generaci. Ale je pravda, že důchodkyně si něco odepřou a dají si nějakou sladkost.
Kolik lidí tak denně nebo měsíčně navštíví cukrárnu? Máte to spočítané?
V Berouně děláme průměrně tak šedesát šálků kávy denně, v Mníšku jsou s Berounem srovnatelné soboty a neděle.
Co se týče sortimentu, je mezi Mníškem a Berounem rozdíl?
Musíme mít jiné zákusky. V Mníšku například levnější a trvanlivější druhy. Klasiku jako špičky nebo větrníky si lidé kupují spíše v Mníšku, zatímco v Berouně chtějí ovocné dorty. O víkendech ale jezdí do Mníšku lidé z Prahy, kteří mají zase úplně jiné chutě, a navíc je láká nízká cena.
Musíte si ceny hlídat? Přizpůsobovat se?
Je to o kvalitě. Je například větrník a větrník. Pokud je někde třeba o dvě koruny dražší, tak už to v dnešní době naštěstí není tolik rozhodující.
Přemýšlíte, že byste se rozrostli i do Prahy?
To ne, jsou zde vysoké nájmy.
Jak se sám podílíte na chodu cukrárny? Vybíráte si zaměstnance?
Já jsem tam v podstatě hned od začátku, nejdříve jsem nakupoval zboží, byl jsem takový závozník. Teď už jen párkrát v týdnu dovezu dorty z Mníšku do Berouna. Zaměstnance vybírám.
To je velká zodpovědnost, učil jste se, jak na to jít správně?
Nevím, jestli se to dá naučit, je to věc citu. Dám na první dojem podle několika slov. Ale je to důležité, protože většina podniků tratí na tom, že se jim často střídá personál. Příjemný číšník například strhává hrany jiným nedokonalostem, jako je nespokojenost zákazníka s jídlem nebo pitím.
PŘÍBĚHY ÚSPĚŠNÝCH PODNIKATELŮA nyní zřejmě nejobvyklejší otázka. Jak vám pomohla známá tvář?
Hodně lidí přijde s pohledem pro podpis. Je to výhoda, když je člověk známý. Třeba zrovna na výrobnu jsou složité hygienické předpisy, ale když přišla kontrola a zjistila, že jsem to já, bylo to o něco příjemnější setkání.
A působíte i opačně?
Samozřejmě jsou i kontroloři, kteří si řeknou: "Á pan podnikatel." A svezou se po vás.
Máte vlastní specialitu?
Když jsme měli výrobnu, dělali jsme hodně samozřejmě meruňkových dortů, ale i jiných ovocných.
Jíte sám sladké?
Tak třikrát týdně si dortík rád dám, ale moc tomu neholduji. Pro někoho je čokoláda třeba droga, takhle já to nemám.
Takže si nemusíte hlídat linii?
Vůbec, už třicet let mám snad pořád stejnou váhu.
Co děláte jinak? Jaké jsou vaše zájmy, koníčky?
Už čtvrtým rokem moderuji motoristický magazín na Primě. Rád s Amforou chodím na fotbalové zápasy a hraju tenis. Také často jezdím na kole, vyjedu z domu a za pět minut jsem v lese.
Když už jsme u motoristického magazínu, čím jezdíte vy?
Právě kvůli cukrárně jsem si pořídil užitkový vůz Volkswagen.
Co vaše rodina, kolik máte dětí?
Máme dvě děti, které už jsou samostatné, jezdí domů většinou jen na víkendy. Dceři je 25 let a synovi 21. Syn studuje pražskou konzervatoř, hudebně dramatický obor. Už i sám hraje divadlo. Divil jsem se, protože herectví je řehole, ale baví ho to. Dcera vystudovala fakultu humanitních studií.
