Jan Jindra, student: Nemám s tím zkušenosti, ale určitě bych si připadal jako prosebník, a tak by se mi do toho moc nechtělo. Já jen doufám, že až budu pracovat a šéfové se mnou budou spokojeni, sami mi plat zvýší.
Marie Němcová, úřednice: Já to neumím, ale mám kamaráda, který to dokáže velmi dobře. Naučil se to v Americe, kde byl na brigádě na farmě. Dělal stejnou práci jako Američani, ale dostával méně. Šel za farmářem a požádal ho o zvednutí platu. Ten chtěl žádost zdůvodnit a když mu kamarád vysvětlil, že pracuje stejně dobře jako Američani, přidal mu. Takhle to praktikuje i po návratu zpět.
Ladislav Jokl, provozní zámečník: Se zvyšováním platu jsem to ještě nezkoušel, ale teď právě jsem musel bojovat o zvýšení prémií. Pomohlo mi to, že jsem bezpečně mohl dokázat, že mám na ně nárok.
Markéta Holá, sekretářka: Ano, umím to, ale není mi to většinou nic platné. Není mi to příjemné, ale když to šéfa nenapadne samotného, jednou za rok si o zvýšení řeknu.
Josef Šilhavý, grafik: Spíš ne, ale hodně záleží na okamžité náladě. Když se podívám na svůj účet a rozzlobím se, tak určitě ano.
Eva Ottová, účetní: Ne, když jsem po škole nastupovala do prvního zaměstnání, byla jsem rozhodnutá, že nepůjdu pod deset tisíc korun hrubého. Pak mi nabídli osm tisíc korun, přijala jsem je a netroufla si žádat víc. Nedostatek odvahy mě doprovází i teď, když už jsem na jiném místě a mám sice vyšší plat. Není ale takový jaký bych na své pozici mohla mít. Raději si proto přivydělávám ještě na živnostenský list.
Zdeněk Procházka, učitel: V mém případě by byla moje iniciativa skoro zbytečná. Ve školství jsou stanoveny platové třídy hlavně podle odučené praxe - já mohu svou aktivitou ovlivnit jen osobní ohodnocení. Snažím se o to, ale není mi to moc platné.
Slávka Štěpánová, podnikatelka: Já už naštěstí nikoho o zvýšení platu prosit nemusím. Záleží na mně, jakou podnikatelskou odměnu si vyplatím. Dokud jsem byla zaměstnaná, nikdy jsem si o zvýšení platu nedokázala říct. Tak jsem trpělivě čekala až to nadřízené napadne.
Marie Němcová, úřednice: Já to neumím, ale mám kamaráda, který to dokáže velmi dobře. Naučil se to v Americe, kde byl na brigádě na farmě. Dělal stejnou práci jako Američani, ale dostával méně. Šel za farmářem a požádal ho o zvednutí platu. Ten chtěl žádost zdůvodnit a když mu kamarád vysvětlil, že pracuje stejně dobře jako Američani, přidal mu. Takhle to praktikuje i po návratu zpět.
Ladislav Jokl, provozní zámečník: Se zvyšováním platu jsem to ještě nezkoušel, ale teď právě jsem musel bojovat o zvýšení prémií. Pomohlo mi to, že jsem bezpečně mohl dokázat, že mám na ně nárok.
Markéta Holá, sekretářka: Ano, umím to, ale není mi to většinou nic platné. Není mi to příjemné, ale když to šéfa nenapadne samotného, jednou za rok si o zvýšení řeknu.
Josef Šilhavý, grafik: Spíš ne, ale hodně záleží na okamžité náladě. Když se podívám na svůj účet a rozzlobím se, tak určitě ano.
Eva Ottová, účetní: Ne, když jsem po škole nastupovala do prvního zaměstnání, byla jsem rozhodnutá, že nepůjdu pod deset tisíc korun hrubého. Pak mi nabídli osm tisíc korun, přijala jsem je a netroufla si žádat víc. Nedostatek odvahy mě doprovází i teď, když už jsem na jiném místě a mám sice vyšší plat. Není ale takový jaký bych na své pozici mohla mít. Raději si proto přivydělávám ještě na živnostenský list.
Zdeněk Procházka, učitel: V mém případě by byla moje iniciativa skoro zbytečná. Ve školství jsou stanoveny platové třídy hlavně podle odučené praxe - já mohu svou aktivitou ovlivnit jen osobní ohodnocení. Snažím se o to, ale není mi to moc platné.
Slávka Štěpánová, podnikatelka: Já už naštěstí nikoho o zvýšení platu prosit nemusím. Záleží na mně, jakou podnikatelskou odměnu si vyplatím. Dokud jsem byla zaměstnaná, nikdy jsem si o zvýšení platu nedokázala říct. Tak jsem trpělivě čekala až to nadřízené napadne.
