Nedá mi, abych nepřipomněl Karla Čapka, podle kterého je nejlepší život ve Francii, ale nejlepší lidé, které potkal, v Anglii. Začal bych s nejstarší generací. Stalo se mi několikrát, že mě staří Angličané děkovali za naši pomoc ve druhé světové válce. Jméno československých letců má v této zemi opravdu silný zvuk.
Osmdesátiletá Eileen z pečovatelského domu v Cambridgi mi vyprávěla příběh o svém československém příteli Františkovi, s kterým se v Británii během války setkala. Dojala mě citací věty v češtině, na kterou za celá ta léta nezapomněla: „Dej mi pusu, milacku...“ „Slowak“ je pomalý Sedmdesátiletý Stewart, nástrojař z rodinné firmy v Coventry, zase k mému údivu pěl chválu na předválečné československé strojírenství.
Ale taková hlubší znalost je spíše ojedinělá. Angličanům dělalo velké problémy rozlišit Čechy od Slováků. Postupně, krok za krokem, jsme jim trpělivě vysvětlovali, že Československo je minulostí, a i když jsme například v továrně zase spolu jako jedna skupina, žijeme ve dvou různých státech.
V této souvislosti se projevil smysl Angličanů pro jazyk a také pro humor: když se někomu z našich něco nedařilo, ptali se, jestli to náhodou není Slowak. „Slow“ znamená v angličtině „pomalý“. Ale vše v dobrém, bez nádechu nějakého povýšenectví. Jeden z mých slovenských kolegů pracoval dříve v Německu, takže mohl srovnávat. Podle jeho slov se chlad a odstup Němců s kamarádským přístupem Angličanů nemohl poměřovat.
Najdou se i provokatéři
Jednou jsem položil Angličanovi přímou otázku, jestli mu vadí, že s ním pracují cizinci. Jeho odpověď možná charakterizuje přístup většiny: řekl, že mu je jedno, s kým pracuje, pokud on může dělat svoji práci a vydělat si, kolik potřebuje. Ale abych jenom nechválil, zažili jsme typické hospodské provokatéry, kteří se snažili vyvolat rvačku. Není jich tam málo. Podle vyprávění jednoho českého taxikáře z Nottinghamu je jeho práce obzvlášť při nočních směnách dost nepříjemná. Když opilí zákazníci zjistí podle přízvuku, odkud je, nadávají mu, že jim bere práci, a chovají se agresivně. V Česku, pravda, to není jiné.
Jak už jsem se zmínil na začátku seriálu, mnohým Čechům a Slovákům se v Británii zalíbilo natolik, že tam chtějí zůstat natrvalo. A já se tam chci stále vracet.
