Když chce uživatel převést svoje data od jednoho poskytovatele online služby k druhému, setkává se s různými překážkami. Od těch technických, jako je odlišný formát dat či nekompatibilní rozhraní, až po právní, kdy se často argumentuje autorským právem, obchodním tajemstvím, ochranou osobních údajů atd. Je to velká škoda. Proč?
Snadnější přechod klientů od jednoho poskytovatele služby k druhému v důsledku prospěje všem. Reálná možnost, že klient snadno přejde jinam, kde se mu bude srovnatelná služba více líbit nebo bude třeba levnější, by totiž poskytovatele mohla více motivovat k rozvoji klientsky přívětivých služeb. Služeb, které budou klienti využívat a za které budou ochotni i platit. Funkční trh zkrátka vede k lepším službám.
Jenže co s tím, když se klientská mobilita v některých oblastech moc nerozvíjí? Kvůli skutečným, někdy ale i trochu zveličeným technickým a právním komplikacím? Jednou z možností je zkusit prorazit neochotu velkých hráčů silou. Novou regulací, dalšími pravidly, hrozbou vysokých pokut.
Evropská unie to už několikrát zkusila
Prvním větším pokusem bylo obecné nařízení o ochraně osobních údajů, známé pod zkratkou GDPR. Zavedlo tzv. právo na přenositelnost osobních údajů. Lidé mají právo požádat poskytovatele online služeb, aby přímo jim nebo dalšímu subjektu zpřístupnil osobní údaje, které při čerpání služby správci sami poskytli. V běžně používaném a strojově čitelném formátu. EU si od tohoto nového práva slibovala právě větší mobilitu klientů na digitálním trhu, protože zdánlivě odstraňuje většinu právních i technických překážek.
Funguje přenositelnost osobních údajů v praxi? Řada průzkumů a statistik ukazuje, že ne. Ostatní práva upravená v GDPR, například právo na přístup k osobním údajům nebo právo na výmaz, se poměrně rozvinula a jsou využívána. Ovšem právo na přenositelnost je spíše popelkou, klienti jej využívají minimálně. K rozvoji digitálního trhu tím GDPR příliš nepomohlo.
František Nonnemann
|
Další regulatorní pokus se zaměřil na poskytování platebních služeb. Směrnice o platebních službách, tzv. PSD2, uložila bankám a některým dalším subjektům povinnost umožnit klientům, aby správu svých účtů vedených u různých institucích integrovali v jednom rozhraní. V nástroji či aplikaci vedené někým dalším.
Přineslo PSD2 skutečně „otevřené bankovnictví“? Přispělo k tomu, že klienti aktivně porovnávají služby svých bank a snadněji a častěji přecházejí tam, kde je to pro ně výhodnější?
PSD2 v tomto smyslu funguje o něco lépe než právo na přenositelnost plynoucí z GDPR. Vznikla řada nových společností, které provozují aplikace umožňující správu financí vedených u různých institucí. Často spolu s barevnými grafy, analýzami a doporučeními, co a jak dělat lépe. Pokud však takováto aplikace nemá jasnou podporu ze strany hlavních hráčů, u kterých má významná část klientů svůj hlavní, transakční účet, tak se příliš neprosadí.
Evropská unie to nevzdává
V lednu 2024 bylo přijato další nařízení, které má opět přispět ke snadnějšímu přechodu klientů mezi různými poskytovateli online služeb. Jedná se o Akt o datech. Tato regulace si mj. klade za cíl usnadnit spotřebitelům přístup k informacím z jejich chytrých a na internet připojených zařízení (domácích spotřebičů, zdravotních senzorů atd.). Proč? Aby mohli snadněji přecházet mezi poskytovateli podobných či návazných služeb.
Bude Akt o datech fungovat zase o kousek lépe než předchozí směrnice a nařízení? To ukáže až čas. A ochota velkých hráčů data skutečně sdílet a nehledat jen překážky. Pouze pokud velcí poskytovatelé služeb nabídnou nebo podpoří skutečně snadná řešení pro sdílení informací, efektivní správu produktů, jednoduchý převod produktů k jiným poskytovatelům atd., může se mobilita klientů stát významným faktorem pro rozvoj digitálního trhu v Evropské unii. Když bude jejich přístup podpořen regulací, bude to jen dobře. Ale bez odvahy nabídnout klientům skutečně transparentní srovnání s produkty konkurence a snadný přechod jinam, nám samotná regulace rozvoj otevřeného a flexibilního digitálního trhu nezajistí.
