Slovník spisovného jazyka českého definuje chybu jako něco nesprávného; omyl, mýlku, pochybení, poklesek, nesprávnost nebo nevhodnou, nežádoucí vlastnost osoby, závadu a nedostatek. Celkem děs vzbuzující synonyma.
Hledáte bezchybnou práci? Najděte ji na internetovém pracovním portálu jobDNES.cz. |
Jak to máte vy? Bojíte se chyby? Berete ji jako něco, co se holt stalo nebo jako průšvih? Nebo jako příležitost ke změně, zamyšlení, signál ukazující jiným směrem?
Ve vztahu k chybě velmi záleží na tom, jestli pocházíme z prostředí kultury viny nebo z prostředí kultury řešení.
Jak vnímáte chyby?
Vysvětleme si to na jednoduchém příkladu. Dítě přijde domů se špatnou známkou z matematiky, rodič z kultury viny zanadává a nic neřeší, možná jen poznamená, to je tvůj boj a snaž se to opravit. Jenže prospěch se dál horší. Následují zákazy televize, honění k učení, hartusení. Dítě má problémy nadále a rodič se rozčiluje, po kom je tak pitomé, že nosí pětky z matematiky.
Naproti tomu rodič z prostředí kultury řešení napřed zjišťuje, co se děje a proč. Rozumíš látce, je to na tebe moc rychlé, co se stalo, že došlo ke zhoršení? Pak s dítětem hledá možnosti, jak situaci zlepšit a společně probírají řešení, ze kterého vyberou nejvhodnější variantu. Domluvíme konzultace s učitelem, budu se s tebou učit já nebo ti poradí spolužák? Tím se učí dítě nejen vyřešit pětku z matematiky, ale jak se postavit chybě obecně.
Je chyba něco hrozného? Nikoliv. Horší je, když se člověk z chyby nepoučí čili není „člověk vědomý“. Rosteme pomocí zpětné vazby k chybě, to znamená tím, že se sebou pracujeme, uvědomujeme si, co a proč se to stalo, a hledáme cesty, jak se zachovat, aby se něco podobného už neopakovalo.
Jak se tedy nezbláznit z toho, že jsme udělali chybu? A jak pracovat s chybou u, partnera, dítěte, kolegy, kamaráda? Tady je několik tipů:
1. Zpětná vazba a příště jinak
Co se stalo, proč se to stalo a jak se tomu vyhnout, pokud se bude situace opakovat. Výčitky nepomáhají, jen oslabují. Pouhý pohled do minulosti nestačí, je třeba přijmout zodpovědnost a najít cestu, jak nevrstvit podobné omyly a zamyslet se nad tím, jak budu podobnou situaci řešit příště.
2. Oddělte čin od činitele
Je nepořádný, pasivní, pomalý. To jsou jen nálepky. Možná je třeba dnes rozhozený rodinnými starostmi, bolí ho zub, je nevyspalý. Už pan Werich říkal, že čeština má H, takže můžeme hodnotit. A my hodnotíme rádi a často. Jenže smysluplnější je popisovat, co se děje, případně co by se dít nemělo, nehodnotit člověka.
3. Více povzbuzujte, méně chvalte
Chvála je za výstup, povzbuzení za proces. Chvála jde za osobou a přiřazuje jí hodnotu. Přílišná chvála je ale toxická, člověk se může na ní stát závislý. Povzbuzení ukazuje, že vidím a oceňuji pozitivní změny v práci či chování druhého.
Je také dlouhodobě motivační, protože dává najevo, že kolegu, kamarádku, nebo partnera vidím, vnímám a zajímá mě. Chválu leckdy automaticky „vypleskneme“, nad povzbuzením se musíme zamyslet.
4. Řešení musí hledat chybující
Neřešte chyby druhého, nechte ho, aby situaci zvládl vlastními silami, případně s malou dopomocí. Výčitky nejsou k ničemu. Myslící člověk ví, že něco udělal chybně, a ten nemyslící to stejně neuzná, i kdybyste měli stokrát pravdu. Chybující člověk se musí stát součástí řešení.
5. Externí board pomůže
Jednoduše řečeno, board jsou lidé, které opravdu slyšíme, jsou k nám objektivní a my si jich vážíme jako autority kvůli jejich práci, hodnotám, chování, úspěchům, povaze. Nelitují nás, neomlouvají, nekritizují. Dokážou nám říct, jak naše chování působí na jiné, co způsobuje okolí, jak nás druzí čtou. Nastavují nám zrcadlo.
Aby povídání o chybě nevyznělo příliš vážně, mám jeden užitečný tip na závěr, křičící místnost. Prostě si jít někam zařvat, když se věci nedaří. Možná je to doma stodola nebo garáž. Možná se odreagujete mlácením do boxovacího pytle nebo na fotbálku, tam se dá taky krásně hulákat. Někdo naopak potřebuje spíše ticho, tak půjde do parku. I když i tam se dá řádně zařvat.
Chybu zpracováváme různě. Kolem nás je hodně lidí, kteří se ženou za dokonalostí. Ne že by bylo špatné hezky vypadat, hodně toho znát, být ztepilí a vtipní nebo umět si poradit za každého počasí. Ale když to nejde, tak to nejde. Protože mi není dobře, protože to neumím, dělám tuhle práci poprvé, nelíbí se mi prostředí nebo se mi prostě jenom nechce. Máme právo dopouštět se omylů. Máme právo dělat chyby. Všichni. A je třeba dělat chyby – jak jinak bychom přišli na to, co je správné?
