Kdo by se však osmělil, zjistil by, že se pod nezáživným názvem ukrývá spis týkající se Řecka a že se v něm neřeší nic menšího než minimalizace škod v případě, že země vypadne z eurozóny. Informovala o tom agentura Bloomberg, jejíž novinářka se podílela na přípravě knihy o řecké hře o euro s výmluvným názvem: Poslední bluf.
Deset zasvěcených
Přípravu záchranného plánu dostalo v rámci Evropské komise na starost pouhých deset ekonomů a právníků, aby se snížilo riziko vyzrazení. Pokud by se to nepodařilo, vypukla by panika a dost možná by dnes turisté pod Akropolí směňovali eura za drachmy.
V červenci roku 2015 opět vrcholila řecká dluhová krize, Řekové v narychlo svolaném referendu jasně odmítli podmínky zahraničních věřitelů, takzvané trojky tvořené Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem. K tomu je ostatně vyzývala i vláda Alexise Tsiprase, po volbách z minulého týdne již opět opoziční.
Šlo už o třetí záchranný balíček v hodnotě až 86 miliard eur, jehož podmínky se podařilo uzavřít 13. července. V praxi se tak Řecko pohybovalo první polovinu měsíce za hranou bankrotu.
Řecko v porovnání v průměrem Evropské unie
Jenže v případě krachu země by ztráty nepočítali jen Řekové, ale v první řadě jeho věřitelé. V roce 2015 země dlužila závratných 342 miliard eur, z čehož by český stát žil zhruba šest let. Unijní spis obsahuje tabulku, která do posledního eura vypočítává, jak by si zbývající země eurozóny řecké břemeno rozdělily – například do Říma by řecký krach poslal účet 63 miliard eur, což představovalo 4,1 procenta HDP. To je suma, kterou země každý rok zaplatí za vzdělávání. Nejvíc by za řecké odcházení zaplatilo Německo, více než 92 miliard eur, a tedy 3,4 procenta HDP.
Drachma v nulách a jedničkách
Samostatnou kapitolu by představovalo znovuzavedení vlastní měny. I v tomto případě úředníci detailně propracovali jednotlivé kroky. Celý proces by proběhl překvapivě rychle. Řecké banky totiž dostávaly hotovost pouze díky nouzovému režimu Evropské centrální banky (ECB). Ten zjednodušeně funguje tak, že komerční banky poslaly řecké centrální bance jako záruku řecké dluhopisy a přes ni dostaly na účet prostředky.
Jakmile by řecká vláda vyhlásila bankrot, ECB by tento mechanismus musela ukončit – jinak by totiž prakticky tiskla nekryté peníze. Řeckým bankám by rychle došly peníze a řecká národní banka by jim neměla co poslat, sama eura tisknout nemůže.
Takže by se na účty musela vrátit drachma, zatím jen v elektronické podobě. Řecká centrální banka by prostě během několika málo hodin přepočetla zůstatky v eurech do nových drachem na všech účtech, na které by dosáhla. Všechny vnitrořecké smluvní vztahy by bylo nutné převést na sumy v nových drachmách a státní zaměstnanci a další státem vyplácené skupiny obyvatel by v ní začali dostávat platy, důchody či dávky.
Řečtí poslanci by museli urychleně ošetřit vznik nové měny zákony. Ale i kdyby pracovali seberychleji, předběhl by je propad hodnoty nové měny. Oficiální kurz nové drachmy k euru by se stal v momentě svého zveřejnění historií. „Nikdo by o měnu neměl zájem a rychle by ztrácela na hodnotě,“ stojí ve zprávě, která předpokládá propad na polovinu oficiálního kurzu.
To by znamenalo prudké zdražení dovážených věcí a především gigantické nafouknutí řeckých dluhů – ty by totiž byly stále vedené v eurech. A pokud se v roce 2015 pohyboval řecký dluh na hrozivých 180 procentech HDP, po oslabení nové drachmy by vyskočil na 360 procent a podle zprávy by se nakonec stabilizoval na 500 procentech. Celá země by tak musela pět let pracovat a jen splácet dluhy, aby z nich vybředla. Anebo by prostě oznámila, že dluhy nesplatí – a zase by začali ztráty počítat věřitelé v čele se členy eurozóny.
Řecká ekonomika od roku 2000
A největší paradox celé operace? Nechat deset milionů lidí na jihovýchodní výspě EU v takových hospodářských zmatcích by si vyžádalo vznik dalšího záchranného plánu. Země by nakonec stejně musela žádat o pomoc v zahraničí a pravděpodobně by se jí dovolala. Výsledkem by tedy bylo Řecko s vlastní měnou, mnohem většími dluhy a mnohem větším balíkem nutným pro záchranu.
A teď ještě bankovky
Jenže to by byla ta jednodušší část. Nové drachmy na účtech by totiž bylo nutné „materializovat“, aby začaly sloužit jako plnohodnotná měna. Vláda v Aténách by musela vyvinout horečnou aktivitu a už v tomto bodě evropský plán nechává prostor pro pochybnosti, s jakým elánem by se Řekové do budování nového, o polovinu slabšího platidla vrhli.
Tajný bruselský plán obsahuje také schéma hýřící barvami, které popisuje jednotlivé fáze zavádění nových bankovek. Ode dne „nula“ do dvou týdnů by se ekonomický život alespoň na oficiální úrovni prakticky zastavil. Placení by probíhalo v eurech a klasickou naturální směnou. Teprve po 14 dnech by se měla národní banka dostat k vydávání nouzových šeků a nové bankovky by se v peněženkách objevily až po osmi měsících.
Řeckým premiérem se stal lídr vítězné konzervativní strany Mitsotakis |
Československo má se zaváděním nových bankovek ve 20. století hned tři zkušenosti, takže by do tuzemska mohli odborníci EU pro rady. Jenže Češi a Slováci je prováděli v době, kdy bankomaty buď neexistovaly, nebo se na ně chodili lidé dívat jako na žhavou novinku ve vydávání výplat. Takže český „trik“ s lepením kolků by pravděpodobně bankomaty nepřijaly kladně. Podle unijního scénáře by ze stejného důvodu nepomohlo ani proděravění bankovek. A navíc by světem kolovala děravá eura, což není dobrý marketingový signál.
Celou akci by komplikoval fakt, že jakmile by začaly zprávy o zavedení nové měny prosakovat, všichni by se snažili dostat ke svým úsporám ještě před jejich faktickým znehodnocením. Paradoxně by samotné uvedení bankovek do oběhu nebyl podle agentury Bloomberg až takový problém, ECB totiž v Řecku tiskne desetieurové bankovky, takže stroje by Řecko mělo k dispozici. Jen by si musela Evropská centrální banka pohlídat, aby si Řekové nenatiskli nějaká eura navíc.
Spolu s přípravou na odchod Řecka z eurozóny pracovala v Bruselu i jiná komise, jež dávala dohromady podklady pro humanitární pomoc Aténám. Ekonomické dopady operace by byly natolik drastické, že by podle odhadů Bruselu potřebovaly okamžitou pomoc v podobě potravin, léků či paliva až dva miliony Řeků.
Nakonec v Řecku na „albánský scénář“ nedošlo a ekonomika země teď pozornost médií příliš nepoutá. Na rozdíl třeba od situace v Itálii a jejích bank. Pokud někde v bruselské kanceláři leží spis se jménem „Mimořádný plán pro sanaci albánského bankovního systému“ datovaný letošním rokem, možná by stálo za to do něj nahlédnout.
