Já nebezpečí rodinných firem vidím v tom, že rodiče se někdy příliš moc zaměří na to, aby potomek pokračoval v té firmě, že přehlédnou, že má jiné nadání.

například můj otec je výborný stavební projektant. Za totáče nemohl mít samozřejmě svou firmu, a tak pracoval v týmu projektantů pro stát. Nebyl oficiálním šéfem, protože nebyl v KSČ (žádný disident, prostě řadový občan, který do KSČ nevstoupil). Když byl nějaký velký problém, tak říkali: "Ještě týden to počká, v pondělí se Emil vrátí z dovolené a podívá se na to." Já však mám nadání na něco jiného a jsem překladatelem a tlumočníkem jednoho z méně obvyklých západoevropských jazyků.

No, a kdyby v době, kdy jsem vyrůstal, byl jiný režim, táta by měl svou projektantskou firmu a asi by chtěl, abych šel studovat stavárnu jako on. Má totiž tu tendenci si myslet, že dítě musí jít ve stopách svých rodičů. Tím, že byl tehdy režim jiný a že nemohl mít svou projektantskou firmu, a tak jsem neměl v čem po něm pokračovat, mě naštěstí na tu stavárnu nenutil, ale byla by to katastrofa. Buď bych se s ním musel do krve hádat, že on na to měl, ale já na to mít nebudu, nebo bych ten tlak neustál šel bych na tu stavárnu, do roka by mě vyhodili a já bych měl život komplikovanější.

takže říkám: Rodinné firmy ano, ale pouze v případě, že na to ten potomek má. Když má někdo autodopravu a jeho syn má buňky pro medicínu, cizí jazyky, stavárnu nebo pro povolání lakýrníka nebo holiče, musí být otec natolik rozumný, že se musí vzdát myšlenky na pokračování firmy v rodině, protože rodinná tradice je sice moc pěkná věc, ale ani tři sta let tradic nic nezmůže, když autodopravcův syn má v sobě více zubařiny než autodopravy nebo když zubařova dcera je lepší klavíristka než zubařka.

Já to vnímám tak , že jsou dva druhy rodinných firem. Na jedné straně ty , kde děti jsou od dětského věku nuceni ve firmě pracovat a které nikdo nešetří , ve firmě si projdou všechny běžné posty a ve věku 25-30 let jsou plně zralé pro převzetí firmy. Takové firmy zpravidla fungují dál a dále se rozvíjejí. Já jsem jednu dobu byl v kontaktu s jednou rodinnou německou firmou. Děti majitele , jak přijely ze střední školy na víkend ...ihned vyfasovaly hadry a vysavače a šly uklízet autobusy. Poté si udělaly řidičáky na autobus a jednu dobu s těmi autobusy také jezdily , pak si prošly účtárnou a ekonomikou , vystudovaly vejšku a ve věku 28 let od svého otce firmu převzaly a on neměl žádné obavy ji jim svěřit.

To u nás to většinou funguje tak , že po škole nastoupí syneček ihned na manažerský post v rodině svého otce , vyfasuje špičkový plat , auto atd.... nic neumí , nic se nenaučí.... vůči ostatním zaměstnancům vystupuje povýšeně..že on je přeci někdo ... a jak otec odejde do důchodu firma se začne hroutit.

Mate pravdu. Dobry koment.

Podle mne je tady problematická celá řada faktorů, hlavně rodiče vidí svoje děti vždy jako svoje děti a to i když je dětem už 50. Mají potřebu jim pomáhat a řídit je bez ohledu na jejich schopnosti či zkušenosti. Např. z popisu Piškanina je evidentně cítit nedůvěra ve své potomky. Něco jako strategický post je v podstatě trafika. Největší tíhu a zodpovědnost ve firmě zpravidla nese exekutivní management. Naše novodobá kapitalistiká historie je zatím krátká na hodnocení úspěchů při předávání firem. Mnohem zajímavější je např. sledovat vývoj u velkých zahraničních firem ... např. velice zajímavou rodinnou historii mají firmy VW a Porche.

Rekl bych, ze vetsina majitelu velkych firem svym synackum vedeni firmy nepreda. Smutne na tom je, ze si za to majitele muzou sami. Potomci vyrustaji ve zlatych klickach a vse jim je dano na zavolani. Je pak samozrejme, ze nemaji tak ostre lokty jako lide kteri se vypracuji od nuly. Nerikam,ze to plati pro vsechny ale vyjimky nepotvrzuji pravidlo.

Myslím, že se to nedá zevšeobecnit - určitě je spousta případů, kdy se rodinnou firmu podařilo udržet po další generace, a také spousta těch, kdy firma odumřela se zakladatelem. Nicméně si myslím, že spíše opak je pravdou: jestliže někdo má tu energii, že vybuduje prosperující firmu, velmi pravděpodobně bude "manažerské principy" uplatňovat i ve své rodině - což se "zlatou klecí" má málo společného. Takže bych řekl, že řada potomků spíše zdrhne a chce si dělat věci po svém, než se podvolovat diktátu otce-zakladatele (nebo matky). Pár příkladů ze svého okolí znám... 

Je to skutočná skúška , ktorá poukazuje na výpovednú hodnotu - správu o stave rodiny a to sa nedá zahrať ani zaplatiť . Už samotné postavenie na trhu dáva tušiť , že  za touto hodnotou je kvantum energie - ktoré je potrebné niekde čerpať . Táto energia pri nesprávnom fungovaní chýba a je príčinou rôznych chorôb . Vypovedá o hodnotách ktorými sa riadia vzťahy medzi najbližšími . Je nám jasné , že aj kontakty sú rovnako dôležité , avšak tu je to ako v alchýmii kde sa pri úspešnom fungovaní a postavení musia stretnúť všetky potrebné ingrediencie . Môžeme dostať od václava , alebo nám spadnúť do lona rôzne veľké dary , ale v praxi vidíme sami ako sa to vyvíja a ako dopadá . Takže skutočne klobúk dolu pred tými , ktorí to dokázali.

Ono je to stejně jedno. Firmu může ke dnu poslat rodina i manažeři. Důležité je mít asi síto, které oddělí zrno od plev. Ať už je to rodina nebo někdo z venku ...