Hlavním poraženým však dodnes zůstávají drobní střadatelé. Centrální banky ve vyspělých zemích totiž vzápětí srazily úrokové sazby na nulu, aby rozhýbaly křehkou ekonomiku, a dlouho je tam držely. Navíc začaly do systému pumpovat další peníze, takže banky přestaly stát o úložky od domácností a firem.
Klíčové úrokové sazby se už sice začaly zvedat, nejprve ve Spojených státech, později i jinde. Ale na spořicích účtech či termínovaných vkladech se to zpravidla neprojevilo. A pokud, zdaleka se úročení nedotáhlo na inflaci, která mezitím vystřelila vzhůru. Eurozóna navíc drží úroky stále v záporu.
Roli hrála psychlogie. Řada lidí přišla v prvních měsících kvůli výplachu na akciových trzích o velkou část svých úspor a nechat peníze ležet v bance (nebo pod polštářem) představovalo v takové situaci jistotu. Jít na burzu a svůj majetek nasměrovat do investic, jak svého času v roce 2012 vyzýval tehdejší šéf amerického Fedu Ben Bernanke, se Američanům moc nechtělo.
Kdo ho tehdy poslechl, může mít dnes doma dvojnásobek. Burzy totiž zažily v posledních letech nebývalý a dlouhotrvající vzestup. Akciový index S&P 500 vyrostl od ledna 2012 zhruba o 130 procent. Na svou předkrizovou hodnotu se vrátil začátkem roku 2013.
Velcí jsou ještě větší
S odstupem času se zdá, že jedním z vítězů finanční krize se staly trochu paradoxně také banky. Alespoň některé, spíše ty větší. V Americe, pro jejíž bankovní systém je typická roztříštěnost, sice v letech po krizi krachla pětistovka ústavů, celkově se však nyní sektor nachází v lepší kondici než před krizí.
Na obou stranách Atlantiku pomohly bankovnímu sektoru na nohy nejprve peníze daňových poplatníků prostřednictvím speciálních záchranných balíčků, které už banky vesměs splatily, či přímo znárodněním. A také vlna spojování a řada akvizic, takže větší banky jsou nyní ještě větší.
Ani příjmy vrcholových manažerů finančních institucí, které byly v krizových letech terčem kritiky ze strany veřejnosti i politiků, moc neutrpěly. Brian Duperreault, nový šéf pojišťovny AIG, kterou americká administrativa zachraňovala desítkami miliard dolarů dva dny po krachu Lehmanů, si loni přišel na 43 milionů dolarů. Dlouholetý šéf JPMorgan Chase Jamie Dimon dostal 29,5 milionu a odcházející šéf Goldman Sachs Lloyd Blankfein 24 milionů. Oba přitom stáli v čele svých bank i před deseti lety.
Tučnější zisky přinášejí svým vlastníkům i české banky, přestože si jejich šéfové stěžují na přitvrzování regulatorních pravidel. Loni vydělaly rekordních 76 miliard korun, zatímco v roce 2009 to bylo necelých 60 miliard.
Na druhou stranu v některých zemích, jako je Itálie, stále banky přílišnou stabilitou neoplývají.
Těžká rána pro chudé
V Česku to dnes, kdy země zažívá období rekordně nízké nezaměstnanosti i rychlého růstu mezd, není moc vidět, ale poraženým krize ve světovém měřítku jsou zaměstnanci s nízkou kvalifikací, kteří dostávali výpovědi jako první.
V USA trval návrat na předkrizovou úroveň nezaměstnanosti kolem pěti procent téměř osm let, v eurozóně pořád hledá práci víc lidí než v roce 2007. Navíc jejich příjmy spíše stagnují, což často vede k radikalizaci. Jedním z výsledků krize je, zjednodušeně, že chudí chudnou a bohatí bohatnou.
A to musel mnohde udržet podniky na nohou stát. Klasickým příkladem je krachující automobilka General Motors, která v roce 2009 spolkla desítky miliard dolarů z eráru. Za tyto peníze se však podařilo zachránit 1,2 milionu míst.
V nepříznivé situaci se ocitly země na periferii. Ať už v eurozóně, kde krize naplno odhalila problémy v Řecku a dalších jižních zemích. Ale také na východě, kde zasáhla Lotyšsko, které dlouho patřilo k ekonomickým tygrům. V roce 2009 země jen těsně odvrátila státní bankrot za cenu dramatických škrtů a výrazného snížení platů až o třetinu.
Česko sice v témže roce prošlo relativně hlubokou recesí, z ní se dostalo docela rychle. Vláda však tehdy rostoucí ekonomiku přidusila a země začala růst až o několik let později. Mezi země, které krize zasáhla relativně nejméně, patří velká část jihovýchodní Asie, Austrálie či Polsko.
