„Strávila jsem tady celý život a od roku 1954, kdy zemřel můj otec, jsem za pultem,“ řekla agentuře AFP elegantně oblečená vysoká žena s modrýma očima.
V hospůdce asi o 20 metrech čtverečních, který je hned vedle kostela městečka s 10.000 obyvateli asi hodinu jízdy z Lille, se od doby poslední rekonstrukce v roce 1958 nic nezměnilo: vkusné dřevěné obložení, šestihranné stoly, keramické dlaždičky na podlaze a na pultu připomínající secesi.
Marie-Louise se narodila 23. listopadu 1917 v Saint-Nazaire na západě Francie. Její otec pracoval v loděnicích. Když jí byly dva roky, přestěhovali se na sever. Ještě než dokončila školní docházku, pomáhala rodičům obsluhovat zákazníky.
Rodiče dnes poslouchají své děti
„Tehdy se muselo poslouchat! Dnes naopak rodiče poslouchají děti. Jednou, když se slavily svátky, přišli pro mě kamarádi, abych šla s nimi, ale matka řekla: Tvoje místo je za barem,“ vypráví přísným hlasem imitujícím matku.
Byla to doba malých sladkých bílých vín, Byrrhu, Dubonnetu, Pernodu a absintu, protože nebyl ani pastis, ani whisky.
Další vývoj vedl k poklesu počtu malých hospůdek, jichž bylo v 60. letech ve Francii na 600 tisíc, ale dnes už jich je pouze 35 tisíc. „V době, kdy tady byl metalurgický závod Ugine, tu byla stovka hospod. Pracovalo tam na šest tisíc dělníků,“ vzpomíná Marie-Louise.
Denně ve čtvrt na devět ráno otevírá svůj podnik, který nemá žádný název. „Když máte dobré pivo, nepotřebujete vývěsní štít,“ říká. Pak si s prvním zákazníkem vypije sklenku cherry brandy.
Tajemství dlouhověkosti této dámy nemůžeme hledat v naprosto zdravém životním stylu. „Jím všechno, co bych jíst neměla, majonézu, nakládané okurky, nikdy nejím ovoce,“ svěřuje se. A nějaké procházky? „Nikdy jsem ráda nechodila, radši se svezu autem,“ přiznává.
Její nejlepší přítelkyně Marie-Claire Legrandová to potvrzuje. „Před dvěma lety jsme ale spolu letěly balónem. A na Martiniku se pokusila o stromové lezení,“ prozrazuje.
„Když nic neděláte a nic nevidíte, za nic to nestojí,“ říká stoletá dáma plná elánu, která chodí každou neděli tančit, ráda cestuje, luští křížovky a v televizi se dívá jenom na dokumentární pořady.
Zůstala svobodná a bezdětná, nemá mobilní telefon a neumí používat internet. Také nikdy neměla kreditní kartu. „Když nemám v peněžence ani cent, říkám si, k čertu s tím, když tam jsou nějaké ty drobné, děkuji Bohu!“ uvádí.
Dnes už do jejího podniku nechodí tolik hostů jako dříve: „Hodně jsem jich pohřbila,“ vysvětluje. Ale ujišťuje, že zůstane své hospůdce věrná tak dlouho, jak to jen bude možné.
