Každý ví, že příliš slunce škodí, ale jen málokdo se podle toho chová. Stačí se podívat na pláže v době, kdy paprsky útočí nejsilněji, a hned je jasné, že lidé si varování neberou příliš k srdci. Opálená kůže je stále v módě. Doba, kdy ji sesadí z trůnu průsvitná, sluncem nedotčená pleť, tak jak tomu bylo v minulosti, kdy snědá kůže patřila k plebejcům a bledá k aristokratům, zůstává stále v nedohlednu. Ba naopak, opálení je považováno za znak dobrého zdraví. Argumenty těch, kteří se každoročně snaží nachytat co nejvíc bronzu, zní: vždyť slunce je blahodárné, dává nám teplo, hojí rány, dodává duševní pohodu, zlepšuje některé kožní problémy a je zdrojem vitaminu D. To vše je pravda, slunce potřebujeme. Kdybychom se před před ním úplně schovali a žili jako krtci, tělo by trpělo rachitismem a duše depresemi. Jenže všeho moc škodí a o slunci to platí stonásobně. Zlaté pravidlo "všeho s mírou" není v době tenoučké ozonové vrstvy rozhodně otřepané klišé, ale imperativ, který by měl znít ještě silněji: "spíš míň, než víc". Většina lidí považuje sluncem spálenou kůži jen za problém jedné bezesné noci. Poznámky kolegů o vařených racích snášejí lépe než ty o ředitelích vápenky, kterými posměváčci reagují naopak na první jarní odhalení bílé kůže. Přitom je čeho se bát. V lepším případě předčasně zestárlé a svraštělé kůže, v horším případě rakoviny. Nemluvě o úžehu, kožních alergiích nebo poškození očí. To vše může mít na svědomí opakované prudké spálení neopálené kůže. Bolest zmírní prostředek po opalování a po několika dnech ve stínu se kůže vzpamatuje, ale následky mohou být fatální. Melanom, zhoubný nádor kůže, často končí smrtí. Chránit se před slunečními paprsky tedy není reklamní strategie výrobců opalovacích prostředků, ale životní nutnost.
5. prosince 2001 12:11
