Host není na obtíž, když mlčí a platí

  • 2
Zatelefonovat nejprve do vybraného kempu, zda mají místo, a pak teprve sednout do auta. Obvyklý postup, který někdy nemusí vést ke kýženému výsledku. V autokempech si mnohdy neuvědomují, že taková maličkost, jakou je zvedání telefonu a zdvořilé odpovídání, spolurozhoduje o jejich úspěchu. Jinak řečeno - jak dopadne vyúčtování po sezoně.

MF Dnes požádala společnost Positive, která se zabývá průzkumem služeb poskytovaných po telefonu, aby prověřila některé vybrané autokempinky. Při tomto testování byla použita metoda, která je obvyklá pro měření kvality služeb po telefonu v nejrůznějších oborech podnikání. Nejprve se pochopitelně zkoumá, zda někdo vůbec telefon zvedne - v odborné formulaci se tomu říká veličina funkční dosažitelnosti.

Nejlépe si z tuctu vybraných kempů vedli v Hejtmanu v Chlumu u Třeboně, v Jinolicích a v Sedmihorkách u Turnova. Naopak nejhůře uspěl Camp Tranzit, Ostrovačice následované Campem Bítov a Kempem Knížecí Rybník u Tábora. Zvláštním případem bylo Autotábořiště Soumarský most, kde všechny hovory končily na záznamníku.

Průměrná funkční dosažitelnost pro všechny kempy (74 procent) je srovnatelná se společnostmi, které firma Positive běžně testuje v komerční sféře. Což není tak špatné, protože bankovnictví a další sektory mají rychlé zvedání telefonu propracované pomalu na vědeckou úroveň (a vědí dobře proč).

Druhým oborem zkoumání byla kvalita reakcí pracovníků. Jednodušeji řečeno ochota a neochota, schopnost či neschopnost podat žádanou informaci. Tam už to bylo podstatně horší. Nejlépe uspěl Autokempink Osika v Nové Bystřici následovaný Kempem Knížecí Rybník u Tábora a Autokempinkem Sedmihorky u Turnova.

Průměr kvality reakcí pracovníků za všechny kempy byl 44 procent, což je číslo velmi nízké ve srovnání se společnostmi v komerční oblasti - nejlepší mezi nimi dosahují kvality přes 70 procent. Nedostatkem nebyla ani tak malá snaha jako spíše neschopnost se jasně vyjádřit a domluvit.

Zajímavé na tom testu je, že některé horší kempy se umějí prodávat po telefonu lépe než jejich v ostatních směrech lepší konkurenti. Takže je to námět, jak se dá něco rychle zlepšit, a přitom za malé peníze.

Host má být hostem hned ve dveřích

Objet ve třech dnech dvanáct nejnavštěvovanějších tábořišť v Čechách a na Moravě znamenalo sedět deset hodin denně v autě a vžít se do role unavených poutníků. Dost dobře si díky tomu dokázali redaktoři MF DNES představit situaci, kterou na několika místech slyšeli vypravovat: v plné sezoně přijedete v pátek navečer do kempu a zjistíte, že je plno. Někdy se prý stane, že soucitný recepční řekne: Běžte se podívat, a jestli najdete místo, přijďte to ráno zaplatit.

Jak moc záleží na personálu, o tom se přesvědčila i dvojice redaktorů. Na vlastní kůži a před začátkem sezony. „Dobrý den, jaké prosím vás tady točíte pivo?“ ptali se redaktoři výčepní u stánku v kempu Jenišov. Byly tu totiž dva slunečníky: krušovický a gambrinusovský.

„Proč se ptáte? Nejste náhodou nějakej dealer? Nebo z cestovky? O co vám jde?“ opáčila paní za pípou. „Chci pivo, ale nevím, jaké máte. Jsou tu slunečníky dvou značek, ale nevidím cenovku...“ znělo logické vysvětlení. „Teď mám budvar, v sezoně nevím. Vy se mi ale nelíbíte!“ vyrazila paní do útoku. Její atak měl nejspíš původ v nervozitě, protože točit budvar z pípy v krušovických barvách a podávat ho hostům pod slunečníkem Gambrinus je matení spotřebitele jako hrom!

Nebyl jediný důvod pokračovat v bitvě, a tak oba redaktoři zamířili dovnitř prohlédnout si kemp. „Počkejte, musíte zaplatit v recepci vstup!“ Rozčilená žena opustila výčep. „Nikdo tam není, recepce je zamčená.“ „Tak se zeptám, né?!“ řekla čím dále nepříjemnější osoba a odemykala recepci.

Když vyšlo najevo, že se redaktoři určitě nebudou koupat a opravdu si chtějí jenom prohlédnout kemp, aby ho mohli případně někomu doporučit, z placení zase sešlo. Neobešlo se to však bez další impertinence: „Co máte za auto? Jo! Pražská značka! Tak už je mi to jasný!“ Konečně byla prohlídka možná.

Cestou zpátky k vozu zaparkovanému mimo tábořiště se ukázalo, že ona nerudná dáma za pivní pípou byla nájemkyně a její manžel nyní stojí v recepci jen v trenýrkách. Tvářil se mírněji a řekl důrazně: „My tady máme dost přísná pravidla. Třeba noční klid se tady musí dodržovat. My tu o nějaké výtržnosti moc nestojíme. My se bez českých turistů klidně obejdeme. Stejně je jich tak deset procent. Řekněte to svým známým...“

A bylo nad slunce jasné, že tím říká: Vy sem už nejezděte! A oba redaktoři se o pár minut později cestou k jinému tábořišti na tom samém shodli také.