Vyvolala politické přestřelky, zřízení vyšetřovací parlamentní komise a vyšetřování celé řady obchodních případů. Jedním z nejzajímavějších je prodej Plzeňského Prazdroje.
Prodej pivovarů je zřejmě klíčem k pochopení, proč vůbec Nomura do IPB v roce 1998 vstupovala. Její zájem o pivovary byl dlouholetý a bez spolupráce s IPB je nebyla schopna získat. Již rok před koupí státního balíku akcií jednala firma Nomury (Nutshell) ve shodě s akcionáři, kteří IPB kontrolovali.
Z důvěryhodných zdrojů a dokumentů se jako nejpravděpodobnější teorie jeví, že Nomura měla zaštítit problémovou IPB svým jménem a výměnou za pivovary zajistit akcionářům spojeným s managementem plné ovládnutí banky.
Právní zástupce Sdružení akcionářů IPB to řekl přímo. "Prodej pivovarů, při němž kulový blesk provázaných obchodů šel přes Kajmanské ostrovy, tak jejich konečným cílem bylo, aby skupina IPB dostala zaplaceno akciemi IPB. V době, kdy operaci plánovali nemohli tušit, že akcie budou mít kvůli nucené správě nulovou hodnotu," řekl advokát Jiří Teryngel.
V současné době probíhá v Londýně arbitrážní soud právě o to, jestli ČSOB, která převzala veškeré operace IPB, dostane v rámci vypořádání transakce prodeje pivovarů devět miliard, nebo akcie IPB. Pokud by vypořádání proběhlo podle původního záměru a nenastaly by události z loňského června, akcionáři spojení s vedením IPB by banku měli plně pod kontrolou.
Zástupce londýnské Nomury Randall Dillard k tomu řekl, že IPB nebyla v transakci s pivovary protistranou Nomury. Stejně tak popírá, že by Nomura šla do IPB jen kvůli pivovarům.
Chování Nomury jako největšího akcionáře v IPB však svědčí spíše o opaku.
Nomura po vstupu do IPB navýšila základní jmění, ale vliv ponechala v rukou dřívějších manažerů. Pravdou bezesporu je, že banka patřila svými službami k nejoblíbenějším mezi klienty a agresivně pronikala do oblastí, kde jiné banky zaostávaly. Například v oblasti stavebního spoření, hypotečního úvěrování a podobně.
Vstup Nomury však logicky nezbavil IPB velkého množství špatných úvěrů, i když jejich růst se podle dostupných informací omezil. Banka nebyla objektivně schopna tyto obchody pokrýt rezervami, ostatní akcionáři neměli peníze na dodání kapitálu a Nomura jako specializovaná investiční banka neměla žádnou motivaci investovat do banky více, než bylo nezbytně nutné pro její obchodní zájmy.
Protože IPB neměla státního akcionáře, který by jí pomohl jako České spořitelně či Komerční bance, hledala jiné cesty. Převáděla špatné pohledávky na jiné společnosti, zkreslovala účetnictví či nadhodnocovala zástavy.
To jí sice umožnilo skutečný stav nějakou dobu maskovat, ale ne na pořád. V srpnu 1999 zahájil bankovní dohled ČNB hloubkovou kontrolu a výsledky byly více než vážné.
Na vybraném vzorku úvěrů a obchodů s cennými papíry v objemu 104 miliardy korun, chybělo bance zhruba 40 miliard rezerv. To samo stačilo na to, aby banka, byť kapitálově silná jako v té době IPB, zkrachovala třikrát za sebou.
Současné diskuse o levnějších či dražších variantách nemohou zastřít tento nezpochybnitelný fakt.
Pracovníci bankovního dohledu věděli o velmi špatném stavu IPB již v prosinci roku 1999. Otázkou je, proč bankovní dohled nepodnikl žádná konkrétní opatření k nápravě až do doby uvalení nucené správy. Šéf bankovního dohledu Pavel Racocha tehdy uvedl, že stále probíhalo dohadovací řízení mezi centrální bankou a vedením IPB.
Samo uvalení nucené správy a následný prodej IPB do rukou ČSOB je nejdiskutovanějším obdobím celé kauzy. Opoziční ODS jej nazvala "krádeží za bílého dne", premiér Zeman naopak kontroval, že postupem v kauze IPB došlo k setnutí hlavy mafiánské chobotnice.
Faktem je, že ČSOB se na převzetí IPB z nucené správy připravovala již několik týdnů před 16. červnem. V květnu se sešli šéf ČSOB Pavel Kavánek, ministr financí Pavel Mertlík a šéf KBC Remi Vermeiren v Paříži, kde Mertlíkovi předložili svou představu převzetí banky. Pro utajení dokonce navrhli, aby pro další komunikaci byly používány šifry, jako Indie (IPB), Čína (ČNB) či Kartágo (ČSOB).
Do poslední chvíle před uvalením nucené správy se však jednalo o smírné variantě, která předpokládala dohodu s akcionáři IPB. Ti podporovali prodej vybraných částí IPB italské UniCredito s tím, že stát zaplatí ztráty IPB, které by se měly snížit o výnos z prodeje očištěné banky. Podmínky akcionářů však stát odmítl jako nepřijatelné a nevýhodné.
Po jednání vlády ČNB uvalila na IPB nucenou správu. Pro objasnění postupu státu v celé době existence IPB byla zřízena vyšetřovací komise parlamentu, jejíž závěry se očekávají počátkem července. Z auditů provedených po uvalení nucené správy však vyplynulo, že objem rizikových obchodů je zhruba 160 miliard.
Z toho 46 má jít přímo jako ztrátové do Konsolidační banky a u zbytku rizikových obchodů bude stát platit v momentě, jakmile se ztráty stanou reálné. "Obrovský rozsah poruchy IPB je překvapivý. Kapitál akcionářů vložený do banky byl opravdu projeden. Ke ztrátám muselo docházet buď úmyslně, z nedbalosti, či neprofesionalitou managementu," soudí šéf ČSOB Pavel Kavánek.
Zástupce Nomury to však vidí jinak. "Systémová bankovní ztráta do 40 miliard korun byla přeměněna na rozpočtový problém ve výši 160 miliard. ČSOB chce v rámci finančních transakcí vyměnit všechna riziková aktiva IPB za vládní úvěr," uvedl Dillard.
