Co Čech to odborník – na všechno. Zdá se. Internetový prostor, ale i kavárny a nejrůznější veřejné besedy v posledních měsících ve velkém zaměstnává téma městské výstavby a architektury. A že je o čem mluvit. Zejména v Praze. Naše metropole má ambice být druhou Vídní. Na tom panuje celkem shoda. Názory, jak toho dosáhnout, se však liší. V kavárnách se debatuje o každém metru čtverečním a mezitím v Praze padají mosty.
Diskuzi v hlavním městě ovládly v zásadě dva tábory. Jeden prosazuje výstavbu. Ten chce nevzhledný brownfield, na kterém chátrá fabrika z konce předminulého století, změnit na kancelářskou budovu nebo bytové centrum s občanskou vybaveností.
Betonáři, jak jim nejrůznější aktivisté přezdívají, chtějí stavět. A považte si to, chtějí stavět ve městě! Proti nim zhusta brojí dosti nesourodá antistavební lobby, podle jejíhož scénáře by se v Praze nepostavila ani lávka a z města by se stala časosběrná kapsle pro turisty a dojíždějící ze Středočeského kraje. Jak známo, v Praze totiž na byt dosáhne jenom multimilionář. Bytů je žalostně málo a déle se na bydlení šetří už jen v Londýně a Paříži. Konečně jsme tedy v něčem dohnali Západ.
Po bytech sice volají všichni, ale převážně jen betonáři přicházejí s konkrétními návrhy. Aktivisté je však mají za společenské vyvrhele, kteří straní develeoperům. A ti jsou optikou všech nejrůznějších zelených zvěř na odstřel. Co naplat, že má Praha dvakrát menší zahuštění výstavby než vysněná Vídeň.
Mimochodem, Vídeň má dvě centra, ve kterých s chutí vztyčuje mrakodrapy. Kdykoli dojde v Praze na debatu o výstavbě nové výškové budovy, aktivisté se zmobilizují a vyrazí projekt cupovat do veřejného prostoru. Protistrana je pak často zastoupena poměrem 1:5.
Za výstavbu Nobelovku
Za moc v české metropoli nestojí ani dopravní situace. Již desetiletí se mluví o potřebě dostavit vnitřní i vnější okruh. Kdykoli to však přijde na přetřes, vždy se najde někdo, komu navrhovaná trasa vadí, a Pražané trpí dál. Co naplat, že si zelení aktivisté stěžují na smog ve městě. Okruh, který by Praze ulevil, zasahuje do tolika územních plánů a sousedství, že by se jeho vyjednání mohlo navrhnout na Nobelovu cenu za mír. Parkovací domy? Chybí. Postavme je, ale ne v naší čtvrti! A tak by se dalo pokračovat.
Sebelepší projekt je v Praze dopředu odsouzen ke kritice aktivistů, jejichž agendou se zdá být bojkot úplně všeho. Argument se vždycky najde. Politická reprezentace potom pod populistickým tlakem těchto skupin rezignovala a odmítá cokoli rozhodnout. Zastupitelé i radní se nejraději vymlouvají na byrokracii nebo územní plány. Nutno zmínit, že je lidé volili právě proto, aby tyto problémy vyřešili a zlepšili tak kvalitu životů jejich konstituentů.
Debatuje se také o tom, že Praze chybí výrazná architektonická stavba pro nové století. Nejnovější kromobyčejná stavba světového významu je Tančící dům, který otevřel v roce 1996. Jeden se až diví, že kvalitní budovy jako Quadrio nebo administrativní budovat Alfa vůbec stojí. A když už někdo přijde s plánem i penězi postavit něco nového, před čím by se mohli lidé fotit tak jako to dělají s Tančícím domem, zase se najde skupinka lidí, kteří mají i přes svoji nepříliš velkou početnost sílu projekt před společností pohanit.
Příkladem za všechny je multifunkční kancelářský a obchodní komplex navržený světoznámou architektkou Zahou Hadid. Experti na všechno, kteří se velice často živí něčím, co nemá se stavitelstvím cokoli společného, mají jasno. Budova je prý moc velká a oproti okolí Masaryková nádraží moderní. Argumenty o tom, že Škodův palác nebo budova ministerstva dopravy jsou také velké a přitom je někdo postavil, padají pod stůl. Že máme v Praze vedle sebe běžně budovy, úplně jiných architektonických stylů a lidé je jako vizuální smog je neberou? Na to aktivističtí odborníci na všechno také neslyší.
Praha nesmí být skanzen
Je dobře, že v naší společnosti bují živá debata o všem – koneckonců jsme si na ni museli dost dlouho počkat. Tuzemský odpor k novým a velkým věcem je pošlapán desetiletími rozhodnutí shora, které jednali s lidmi jako s kusy dobytka. I kverulantství k české nátuře tak nějak patří. Když ale přeroste do bojkotu čehokoli, škodí ve výsledku všem. Češi by se už měli odpoutat od minulosti a nebát se dělat větší rozhodnutí. Nejrůznější aktivisté s názorem na všechno by zase mohli místy více naslouchat odborníkům. Asi nebudeme rozporovat, že pekař je na housky větší odborník než instalatér. Na mnohých veřejných debatách k výstavbě nebo územnímu plánu jsem však slyšel hovořit výživové poradkyně, které se stavěly do role urbanistických plánovačů, vedle kterých i zbledl i Le Corbusier.
Jestli nechceme mít z Prahy skanzen, kterému všechny okolní metropole dávno utekly, musíme stavět. Hojně, ambiciózně ale s rozvahou. Nekonečné handrkování se s podivnými zájmovými skupinami nám úroveň ani kvalitu života nezlepší.
