Podle Moudrého je také třeba jít přes potraviny, které se pokud možno v Česku vyrábí v biokvalitě, aby nešlo o dovážené biopotraviny například z Nového Zélandu. A hlavně je nutné, aby jídlo svým strávníkům chutnalo. Jednou z možností jsou tak dodávky mléka, dále pak hovězího masa a v menším také brambor.
Moudrý vypracoval studii, kde vypočítal na modelovém příkladu Fakultní nemocnice Praha Motol biopotraviny alespoň ve dvou, pěti, deseti nebo dvaceti procentech vzhledem k celkové hmotnosti snědeného jídla. Poté si zjistil rozdíly v cenách mezi konvenčními a biopotravinami. Například u hovězího masa mu vyšel rozdíl v průměru o třetinu, ale lišil se použitými partie zvířete, u brambor pak byl například rozdíl v ceně 5,5 koruny na kilogram, podobné to bylo u mléka. Velké výkyvy pak byly u sezonní zeleniny.
Ekologové se zemědělci vytvářejí na Moravě Bioregion |
Pokud by pak chtěl zřizovatel zařadit do jídelníčku biopotraviny, v případě nahrazení jenom části brambor v rámci celodenního stravování by se zvýšily výdaje o 0,42 procenta, pokud by z pěti procent biopotravin využil polovinu na brambory a druhou polovinu rozdělil mezi ovoce a zeleninu, šlo by o zvýšení rozpočtu o 0,84 procenta. Když by použil polovinu bioprodukce na brambory a zbytek rozdělil rovným dílem mezi maso, mléko, zeleninu a ovoce, náklady by stouply o 1,02 procenta.
Pokud by se zřizovatel přiklonil k 20procentnímu objemu biopotravin, byly by náklady při stejném rozdělení mezi potraviny zvýšené o 1,69 procenta, respektive 3,36 procenta a 4,09 procenta.
Podle dalších propočtů na modelových školách je pak podobně vhodné dávat školákům biomléko, protože porce neprodraží o tolik a školáci ho vypijí podle spotřebního koše poměrně dost.
Podle Moudrého jsou hlavními překážkami při zavádění bioprodukce ve veřejném stravování hlavně nedostatečná podpora na vrcholné úrovni, jako je vláda, ministerstva a obecně státní správa. Dále pak nedostatečná angažovanost vedoucích stravovacích zařízení, malá komunikace nebo nedostatečná osobní informovanost o principech udržitelného života. Problémem ale také může být malý výběr v nabídce dodavatelů, náročná výběrová řízení a další věci.
Povinné ekologické zemědělství
Evropská unie požaduje, aby do roku 2030 byla čtvrtina zemědělských ploch v ekologickém zemědělství. Česku se to nejspíš podaří, dlouhodobě má jeden z nejvyšších podílů ekologických ploch, v současnosti jde o zhruba 16 procent.
Vláda ale také za ministra zemědělství Miroslava Tomana odsouhlasila, že do roku 2027 by měl být podíl biopotravin na celkové spotřebě čtyřprocentní. Podle posledních údajů zatím šlo pouze o 1,8 procenta. Větším problémem než vytvoření ekologických ploch, které jsou z 80 procent trvalými travními porosty, bude hospodaření v ekologickém režimu na orné půdě. Do roku 2027 by mělo jít podle státu o 30 procent ploch, v současnosti je to zhruba 17 procent.
