Docela vysoký, sportovní chlapík v modré košili s bílými proužky a bez kravaty působí při podání ruky až skoro plachým dojmem.
Pak se začne vyptávat: "Odkdy chodí novináři v obleku?“
"Na důležité rozhovory se to tak dělá,“ odpovíte. "A ten se mnou je důležitý?“ ptá se dál. "Nebývá každých čtrnáct dní. Nebo se to změní?“ zeptáte se, co kdyby.
"Nezmění,“ rozesměje se a pokračuje: "Tak saka dolů a jdeme pracovat.“
Během rozhovoru se pak styl odpovědí mění. Když je řeč o obchodních operacích, mluví pomalu, občas zavře oči a přemýšlí, co přesně řekne. Cítíte, že velmi přesně ví, co vám říct chce, a co už ne.
Pokud mluví o sobě, často se směje a odpovídá okamžitě. A celou dobu si hraje s kouskem papírku v rukou, nejspíš je to cenovka, která se odloupla od hrníčku. Za hodinu a půl ji úplně rozcupuje.
Na veřejnosti se téměř neobjevuje a podle pověstí, které se o něm šíří, byste čekali drsného byznysmena s velmi chladným vystupováním. Ostatně respekt vůči Petru Kellnerovi je cítit i z řadových zaměstnanců firmy. Někteří to jméno vyslovují skoro s posvátnou úctou. V duchu se ptáte, proč.
Podle jednoho setkání se nedá soudit, ale ten muž, který vám opravdu nadšeně vypráví o tom, jak ho baví jízda na surfu, nepůsobí jako bezohledný obchodník. Pojišťovně, kterou nedávno spojil s italským kolosem Generali, říká zásadně „pojka“ a manažeři z vedení PPF jsou „Jirka“ nebo „Láďa“.
A nejbohatšího Čecha byste v něm také asi nehledali. Tedy až do té chvíle, než vám úplně klidným hlasem sdělí, že nedávno někam investoval miliardu. V dolarech.
