Letos překročí hranici čtyřicítky jeden z nejsilnějších ročníků narození 1973. Vzhledem k očekávané délce pracovního života je to plus minus pár let poslední možný okamžik, kdy můžete realisticky očekávat, že si sami naspoříte dostatečný kapitál. V tomto věku se doporučuje dávat stranou desetinu disponibilního příjmu, abyste se v penzi finančně nestresovali a zachovali si předchozí životní úroveň. Kdo začne později, musí přidat procenta navíc, což vzhledem k výši příjmů je sice možné na papíře, ale ne v reálném v životě.
Kouzlo ve zhodnocení
Hranice čtyřiceti let věku je také posledním okamžikem, který umožňuje zažít jedno z největších finančních kouzel – výrazné zhodnocení úspor díky efektu úroků z úroků. Ten totiž každou investici začne řádně "nakopávat" při spoření delším než dvacet let. Toto kouzlo je také jedním z hlavních důvodů, proč rostoucí počet zemí zapojuje do penzijního systému soukromé spoření.
Státní penzijní systémy totiž vůbec nic nezhodnocují. Není ani co. Politický systém stojí na krátkozrakosti. Voliči neumějí a ani nemohou ocenit nic, co svým významem překračuje čtyřletý volební cyklus. Co se na penze vybere, to se obratem vyplatí, případný přebytek rozdá preferované skupině voličů a celý systém neustále směřuje do deficitu.
Silné ročníky pracují, systém je přesto v deficitu
Český penzijní systém patří k tomu nejsolidárnějšímu (rovnostářskému), co na světě existuje. Vyplácí více, než vybere a než by měl. V posledních letech se na penzích vyplatí o padesát miliard ročně více, než se vybere. A to přes zatím příznivou demografickou situaci (silné ročníky pracují) a jedny z nejvyšších odvodů na světě (28 procent z příjmu). Pokud by skutečně fungovala mezigenerační solidarita a současní pracující (generace 25 až 45 let) by měli získat obdobný standard, musel by být současný systém v dlouhodobém přebytku.
Uspořené peníze by stát zadržoval, aby je za dvacet a více let začal vyplácet zhodnocené, až silné ročníky budou odcházet na penzi. Protože tomu tak není, každý rok vzniká (zatím) neviditelná černá díra, jejíž velikost se v dnešních penězích odhaduje na šedesát procent HDP (tedy více, než je současný veřejný dluh).
Tato díra bude zahlazena prodloužením věku odchodu do důchodu, krácením dob do penzí započítaných jako škola a mateřství, naopak se protáhne období nutné pro vznik nároku na důchod. Tyto "parametrické změny" jsou v politice populární, protože si je málokdo dovede spočítat na vlastní kůži. Hlavní náraz přijde po roce 2030. Starší voliči budou tlačit na zvýšení daní, mladší na snížení penzí... Bude to mezigeneračně soutěživé období.
Ale zpět do roku 2013. Prvního července skončí možnost vzít si zpět ze státní náruče jednu jedinou desetinu vlastního odvodu pro lidi starší pětatřiceti let. Jde o rozhodování dobrovolné, proto by ho měli využít všichni, pro koho je výhodné. Platí to především pro lidi ve věku 35 až 45 let, kteří mají ještě šanci naspořit si solidní kapitál.
A všechny s příjmem nad 36 tisíc měsíčně. Tato skupina odvede do státního systému během čtyřiceti let třikrát víc než získá během dvaceti let v penzi zpět. Pokud se tedy dožije penze ve výši 20 až 25 procent předchozího příjmu, což je spíše optimistické očekávání. Ztráta ve výši sedmdesát až osmdesát procent z investice, kterou státní penze této skupině nabízí, je tak obrovská, že penzijní fondy mohou i prodělávat, a přesto půjde z pohledu účastníka o ziskovou investici.
Penze jako životní pojistka
Silný moment ve prospěch spoření je dědění. Aktuálně pětina mužů a desetina žen umírá dříve, než dosáhne penzijního věku. I toto procento vyskočí, a to především u žen, kterým bude státní penze v budoucnu osekána více než mužům. V tomto směru funguje soukromé penzijní spoření stejně jako životní pojistka.
Stejně jako u jiných regulovaných investic je rizikem politika. Pro část politického spektra je případný úspěch soukromých penzí hrozbou. Hrozí proto rušením, někdy i zestátněním. Česko však není Maďarsko a sociální demokraté nejsou komunisté. A co je nejdůležitější: pro lidi starší pětatřiceti let je to zřejmě poslední šance aspoň kousíčkem příjmu utéct ze státní lopaty.
