Máme nasmlouváno tolik zakázek, že už nestíháme vyrábět. A další musíme odmítat. To víte, neměl by na nich kdo makat. Nemáme totiž dostatek kvalifikovaných lidí a nevíme, kde je sehnat.
Chybí nám všechny profese. Technici i dělníci. Manažeři i uklízečky.
Tyhle a podobné nářky slýcháme z úst domácích průmyslníků prakticky denně.
Aktuální statistiky dokládají, že česká ekonomika stále obstojně šlape. Roste rychleji než Evropská unie jako celek. Na dobrých číslech má přitom obrovský podíl i mimořádně úspěšný zahraniční obchod. A ukazuje se, že devizové intervence, které Česká národní banka praktikuje už bezmála tři roky, k těmto úspěchům nemalou měrou přispívají.
Slabá koruna zlevňuje domácí výrobky za hranicemi, a exportéři se tak vlastně nemusí ani moc snažit, aby v konkurenci ostatních výrobců uspěli. Jejich produkty jsou prostě levnější.
A i když to na první pohled nemusí tak vypadat, představuje právě tahle zdánlivá výhoda ve skutečnosti jednu z největších hrozeb pro budoucnost českého průmyslu.
Klíčová otázka teď proto zní, zda je třeba s pomocí umělého kurzu držet ekonomiku na steroidech i v momentu, kdy firmy mají tolik zakázek, že další musí odmítat.
Ve chvíli, kdy to s hospodářstvím vypadalo nevalně, to smysl mělo. A krok centrální banky k oslabení kurzu pomohl firmám vystrčit hlavu. A dal jim pod ni dostatečně silný polštář, který jim usnadnil úspěch.
Sladký spánek
Jenže na druhou stranu, na tom naducaném polštáři se také dobře spí. A právě to se stalo velké části českých firem. Uvelebily se pohodlně na intervenčním polštáři a usnuly. Ne že by nevyráběly, to ne, vyrábějí hodně. Ale jedou v zajetých kolejích. Není nic, co by je nutilo výrazněji inovovat, investovat do modernizace.
Mají vlastně i řadu upřímně myšlených výmluv. V těch nových halách, které postavíme, by neměl kdo pracovat. A navíc, tady v Česku se kvůli stále přísnějším předpisům stejně nedá nic nového postavit.
A vůbec, za hranicemi naše výrobky chtějí, kupují, tak proč bychom si měli lámat hlavu a vymýšlet něco jiného. Proč bychom měli tu a tam uspořit korunu, když na nás nic netlačí.
Kde dřív fungoval bič neustále posilující koruny, teď nezbylo vůbec nic. Tahle „nečinnost“ je pro každou firmu smrtící.
Podniky navíc ztratily ostražitost. Zatímco před intervencemi bylo před kurzovými výkyvy zajištěno přes 40 procent tuzemského exportu, dnes je to jen čtvrtina. Jasně, teď se kurz nehýbe, ale intervence mohou vlastně skončit kdykoliv. A pak bude kurz skákat nahoru dolů.
Ján Lučan, který řídí v ČSOB korporátní bankovnictví, je se šéfy exportních firem ve styku každý den. A říká, že mnoho z nich si na současný stav navyklo natolik, že už si ani nedokážou představit, že by to mělo fungovat nějak jinak. Na to, že by se kurz mohl nějak hýbat, skoro nepamatují. Nechtějí si vlastně ani připustit, že by intervence nepokračovaly dál.
Jenže tenhle nenormální režim nebude trvat navěky, jednou skončí. Nejspíš někdy během příštího roku. A podle všeho dost nečekaně. Firmy ze dne na den o tu pohodlnou výhodu, kterou navíc ještě přifukují peníze z Evropské unie i nízké ceny komodit, přijdou. Až se probudí a rozhlédnou se, ti lepší se jim budou vzdalovat z dohledu.
Co se pak stane? Mnoho podniků - hlavně montovny s nejjednodušší výrobou - skončí. Umělé prostředí slabé koruny pomohlo udržet určité typy výrob, které by za normálních okolností nepřežily. Silnější měna jim sebere jedinou výhodu, kterou teď mají proti zemím, kde jsou ještě nižší mzdy. Na zakázky, které dostaly jen díky tomu, že byly levnější než fabriky z Rumunska či Bulharska, už nedosáhnou.
A to se následně promítne do nárůstu nezaměstnanosti. Lidé, kteří v těchto montovnách pracovali, se budou muset naučit něco nového, aby vůbec získali práci.
Žijeme z minulosti a to je málo
Problémy se však nevyhnou ani těm, kdo přežijí. Řada firem bude mít co dělat, aby výpadek v investicích dohnala. Ostatně i srovnání se zbytkem Evropy ukazuje, že podniky v Česku si zcela odvykly investovat. Pokud se objem investic přepočte na jednoho obyvatele, je Česko spíše ve druhé části unijního pelotonu. Zdroje - vzhledem ke spoustě hotovosti, kterou nyní mají banky k dispozici, i nízkým úrokům - přitom jsou.
Ekonom Petr Zahradník z České spořitelny tvrdí, že v Česku postupně přibývají regiony, kde firmy „žijí z podstaty“. Těží z investic v minulosti, ale na budoucnost se zapomnělo. Týká se to nejen Libereckého či Karlovarského kraje, ale také středu Moravy. A když už se utrácí, často za hlouposti (obvykle financované z evropských peněz).
Inovační drajv už nelze čekat od zahraničních vlastníků českých továren. Česku sice svého času jejich příchod pomohl, teď však spíše inovace brzdí. Až se jim tu nevyplatí montovat jednoduché výrobky, půjdou zase o dům dál. Naději je tak třeba hledat především u firem s domácími majiteli - tedy třeba u podniků jako Linet či Jablotron. Takové je třeba za každou cenu podporovat.
