Jan Antonín Baťa se narodil 17. března 1898 z druhého manželství Antonína Bati. Postupně prošel všechny výroby bratrových závodů, vyučil se řadě profesí a absolvoval praxe v zahraničí. Poté úzce spolupracoval na vedení podniku, řídil zásobování a zakládání zahraničních poboček rodinného podniku.
Od bratrovy smrti do okupace v roce 1939 firmu řídil a mimo jiné podnikl velkou obchodní cestu po světě a propagoval nové cesty rozvoje celého československého hospodářství.
Ve stínu nevlastního bratra
Odborníci i obdivovatelé baťovského podnikatelského zázraku se dodnes přou o to, kdo z nevlastních bratrů byl úspěšnější. Tomáš z malé ševcovské továrny vybudoval nebývale prosperující firmu s celosvětovou působností, Jan Antonín ji neméně úspěšně rozvíjel. V době hospodářské krize počátkem 30. let rozšířil výrobu o nové obory (pneumatiky, letadla, klínové řemeny, gumové zboží, hračky, kola, umělá vlákna), do Zlína pozval přední architekty, včetně Le Corbusiera, založil filmové ateliéry či školu umění.
Měl řadu ambiciózních plánů, nejznámějším je asi dálnice napříč celým tehdejším Československem. Ve světě vznikaly nové továrny a kolem řady z nich města. Stoupenci zakladatele firmy tyto zásluhy Janu Antonínovi sice neupírají, poukazují však na to, že pouze úspěšně dokončil bratrovy projekty. A Jan Antonín uspěl údajně především proto, že přenechal část řízení podniku schopným ředitelům z dob Tomáše Bati.
Na začátku okupace pobýval Jan Antonín v USA, kde otevřel pobočku, ze které hodlal učinit centrum mezinárodní Baťa Shoe Company. Nevyhnul se však střetu s konkurencí a odbory a americká strana mu neprodloužila povolení k pobytu. Využil proto nabídky z Brazílie, kam se později natrvalo přesídlil.
Brazilský sen
V nejlidnatější zemi Latinské Ameriky se Baťa pustil do stavby měst a továren v místech, kde byly hory či džungle. „Déšť, bláto, komáři a horko pro něj nebyly překážkou. Razily se cesty, lesy ustupovaly domům, školám, kostelům, skladištím, půda byla obdělávána, sklízela se bavlna a rýže, stavěly se mosty, cihelny a pily, noví lidé kupovali nové pozemky, rozšiřovali své obzory v naději na lepší život,“ píše ve vzpomínkách na éru svého dědečka Baťova vnučka Dolores, která dnes vede jeden z brazilských spolků české kultury a jazyka.
Ve státě Sao Paulo založil města Batatuba a Mariápolis, dále ve vnitrozemí v nejhustší džungli vybudoval ve státě Mato Grosso do Sul město Bataguassú, na hranicích se státem Paraná pak vyrostla Bataypora. Na jeho pozemcích se v době, kdy se Evropa srovnávala s průběhem a následky druhé světové války, usadilo na 80 tisíc lidí, často uprchlíků z Československa a dalších zemí. Jen továrna v Batatubě zaměstnávala v 50. letech na 1 200 lidí a byla u zrodu úspěšného brazilského obuvnického průmyslu druhé poloviny minulého století.
Český model v zámoří
Způsob výstavby jeho brazilských měst, která prý byla inspirována Zlínem, je vidět na rozvoji Batatuby. Jejím základem byla stará zemědělská usedlost, kterou Baťa koupil a postupně předělal na malé průmyslové městečko.
Nejprve si postavil vlastní dům, poté obuvnickou továrnu, řadové domky pro její zaměstnance, obchody a služby. „Funkční továrna na obuv s prostými lidmi vycvičenými a zaškolenými jako pracovní síla otevřela obzor a možnosti nejen jim, ale následně i celé oblasti jakožto celku,“ píše továrníkova vnučka.
Baťa, který do řízení svých brazilských aktivit postupně zapojil i rodiny tří svých dcer, se neomezil pouze na výrobu bot. Vybudoval rovněž řadu stavebních podniků, cest či vodních nádrží. K jeho zásadním dílům patří dodnes fungující přehrada v oblasti Martinópolis. Tato aktivita inspirovala i další vodní elektrárny včetně gigantického díla Itaipú.
Baťovo jméno žije dál
Po válce jej v Brazílii dostihla zpráva, že byl v roce 1947 odsouzen za kolaboraci (později byl rehabilitován), a v zemi tak zůstal až do své smrti. „Byl jsem ve své zemi odsouzen k patnácti letům nucených prací, tak si je odpracuji v Brazílii, čímž přispěji k jejímu rozvoji,“ prohlásil tehdy podle Dolores Batové Arambasicové její dědeček.
I půl století po jeho smrti je podle ní Baťův vliv ve zmíněných městech nepřehlédnutelný a místní rodáci o něm hovoří s úctou. Na základní škole v Bataypoře, která nese Baťovo jméno, se vedle portugalštiny vyučuje i čeština, kterou se prý učí nejen potomci Čechů, ale i někteří rodilí Brazilci. Funguje tu rovněž soubor moravských písní a tanců.
V roce 1957 byl Jan Antonín dokonce navržen na Nobelovu cenu za mír, nominaci však pokorně odmítl ve prospěch kandidáta z Brazílie. Jan Antonín Baťa zemřel 23. srpna 1965 v Brazílii v den slavnostního otevírání jeho mostu přes řeknu Paraná. V rodinném archívu po něm zůstává na čtyřicet svazků hospodářských studií, úvah, cestopisů, románů a poezie.
