Alespoň pro lidi, kteří v tom uměli chodit. Čerstvé maso, mandarinky a banány, dobře opravené auto či cihly na dům byly totiž dostupné jen za odpovídající "všimné".
Šedý byznys tak kvetl ve všech částech ekonomiky a kvůli tomu ze společnosti, kde si měli být všichni rovni, časem začali vyčnívat lidé, kteří si byli trochu rovnější. Na konci osmdesátých let se už zcela bez skrývání razilo heslo: Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.
Dobrý byznys kolem aut a taxíků
"Na skladech se evidovala hodnota zboží náhradních dílů, málokoho zajímalo, co za zboží tam je. Když byly potřeba nějaké součástky na melouch, vyměnily se se skladnicí za jiné, které automechanikům zůstaly z oprav aut v dílně. Jinými slovy: součástky, které se na auta měly dát a nedaly," uvedl bývalý automechanik ze známého pražského Trabantservisu. Podle něj také nebylo neobvyklé, že si automechanici do práce vozili auta, která spravovali soukromě. Samozřejmě s posvěcením vedoucího, který za mlčení dostal odpovídající odměnu.
Deset mýtů o životě za HusákaBylo dobře? Jak se žilo v socialistickém Československu |
Velmi solidní přivýdělky bokem měli i taxikáři, kteří za minulého režimu patřili k té části populace, která měla vyšší příjmy, než činil průměr populace. Samozřejmě ne oficiálně.
"Taxikáři se striktně dělili na dvě skupiny. Ta první drtila poctivě kilometry a občas si vydělávala výměnou marek od zákazníků, a ta druhá, to byla elita. Ta měla právo jezdit na taková místa, jako byly pražské hotely Alcron, Jalta, Intercontinental, Internacionál, Forum nebo pražské letiště. Na tyto štafly se samozřejmě drtivá většina z nich dostala tím, že uplatila někoho v Dopravním podniku, který v osmdesátých letech taxislužbu zaštiťoval. Pak ještě existovala třetí skupina, která se za taxikaření jen schovávala a jela například v prostituci," uvedl bývalý taxikář, který ihned po revoluci začal podnikat.
Dnes má úspěšný autoservis nedaleko Prahy. V osmdesátých letech vozil přidělenou volhou především firemní zákazníky a zahraniční klientelu a kontakty z této doby mu výrazně pomohly v byznysu po revoluci.
"Řada taxikářů si za komunistů hrála na něco, co nebyla. Všude totiž měli díky přístupu k valutám otevřené dveře a kdekdo si z nich sednul na zadek. Svých konexí také dokázali patřičně využít a sehnat tak prakticky cokoli," uvedl podnikatel.
Kšeftování s masem vynášelo
Slušné peníze se daly vydělat i v pohostinství. "Vcelku běžnou praxí bylo nahrazování kvalitních mas těmi méně kvalitními či dohody se závozníky, kteří na faktuře dodali více masa než ve skutečnosti a "ušetřené" maso se prodalo na černém trhu. Zisk si pak dělil závozník s kuchařem, který nad nesouhlasícím množstvím masa přivřel oči," říká kuchař, který za minulého režimu prošel předními pražskými podniky.
Bohužel se tato praxe zachovala v mnoha restauracích dodnes. A to jak zaměňování druhu masa, tak nesouhlasící faktury.
Za komunismu se však nešidilo jen v restauracích. Rány od "šetrných" pracovníků dostávaly například i školní kuchyně. "Kontroly skladových zásob se musely dělat každý týden a pak se kuchařky musely ještě kontrolovat, jestli dětem do jídla dávaly skutečně to, co tam opravdu být mělo. Kdo to tak nedělal, nemohl mít v kuchyni pořádek, protože se rozkrádala před očima," vzpomíná bývalá školní hospodářka.
Vydělat uměli i sami řezníci. "Dvakrát za týden přivezli žádané věci jako vepřové ocásky nebo játra, a ty se prodávaly zásadně pod pultem pro známé. Platilo se za to samozřejmě víc a pro zboží se chodilo dozadu. Nedostatkovým zbožím byl i uheráček, který se máčel celou noc, aby byl těžší," uvedla bývalá řeznice.
