Teď v létě je to test odolnosti. Co chvíli v rozhlasovém studiu zvoní telefon, volají lidé z koupaliště. "Je krásně, přijeď!" Nejde to. Hlas spíkra Romana Myšky na vlně hudebního Radia Kiss ale musí v každém okamžiku sršet pohodovou náladou. Má za úkol lidi bavit.
"Ahoj Maruško, tak copak právě děláš?" "Sedím v kanceláři, praží sem sluníčko, a já bych ráda byla u moře." Moderátor Roman Myška sdílí sny volající úřednice, podle hlasu dámy středních let. Tykání a hovorové výrazy v éteru jsou samozřejmostí. "Tak co s tím uděláme, cha, cha? Brzy budeš mít přece padla, tak hurá aspoň k rybníku," radí muž ze studia. "Ale to už nebude tak teplo," naříká dál paní. Smutnit? Vzdychat? Ani náhodou! Základem je úsměv na rtech. V hlavě za mikrofonem se rodí originální recept: "Tak co s tebou naděláme? Už to mám! Večer sůl do vany, a je to. A ještě ti zahraju na cestu z práce." V telefonu zašveholí tichý smích. "Tak dík, Romane, ať ti to v práci taky uteče," loučí se odpolední posluchačka. Hned je jí lépe.
Pohoda nade vše
Dobrá nálada, prosté povídání s lidmi o filmech, dětech či vysvědčení a tisíckrát ohrané šlágry, to je základ pohody, šířené éterem na vlnách hudebního rádia. Tomu nesmí zabránit nic. Představte si, že ještě pár vteřin před zapnutím mikrofonu a rozsvícením červeného světla s "vysílacím" nápisem On Air se studio otřásalo hádkou s nadřízeným. Jako posluchači nic nepoznáte. "Každý, kdo dělá něco jako podřízený, je přesvědčen, že by to dělal jako šéf líp. Ale je potřeba se s tím smířit. A lidi přece nezajímá, co mě trápí," připomíná Myška. Lepší náladě pomáhá i detail: u mikrofonu nemá židli. "Dostanu se lépe do varu, třeba si i poskočím a ostatní se mi pak smějou za okénkem studia na chodbě."
Prověřených písní je 800
V sedmatřiceti kroutí za mixážním pultem v nejrůznějších studiích devátý rok. I tréma už Myšku opustila. Pamatuje pionýrské začátky hudebních rádií, kdy se mu na začátku čtyřhodinové vysílací směny kupil na stole stoh cédéček, občas i nějaká vinylová LP deska. "I když lidem to zní pořád stejně, pro mě rádia se starou technikou měla ducha," vzpomíná Myška. Diskžokej si někdy nosil i kufřík s vlastní muzikou. To už dnes nepřichází v úvahu. Každá z vybraných osmi set písní, které mají naději zaznít ve vysílání, je aspoň stokrát vyzkoušena v telefonickém průzkumu. "Co se líbí nebo nelíbí mně osobně, to nehraje roli. Navíc každý moderátor v hudebním rádiu je přesvědčen, že hraje pořád to samé. Já ani nemám vytříbený vkus, ale naskakuje mi husí kůže při písni z filmu Titanic od Célinne Dionové nebo Mumulandu od Petra Kotvalda. Ale teď jsou v kurzu, tak si ve studiu aspoň stahuju zvuk." Dokonce i když si zavoláte o písničku "na přání", musíte se strefit do výběru osmi set nahrávek, jinak vám bude nabídnuto něco "prověřeného" a uloženého v počítači, jakémsi správci vysílání. Rozvrh neboli playlist do něj zadává hudební dramaturg, muž ve studiu se s počítačem dorozumívá přes dotykovou obrazovku. Technika je už tak daleko, že dokáže hrát bez zásahu člověka. "Vlastně dělám ochranku počítači. A když se mu někdy nechce hrát, tak se snažím, aby to posluchači nepoznali," směje se Myška.
"Známosti" z éteru
Takové průměrně úspěšné hudební rádio si každý den naladí přibližně sto tisíc lidí. Roman Myška nezná všechny "věrné" Kissu, ale pár "skalních" aspoň trochu. "Nelezeme si do soukromí, i když jsou známé hlasy, které v telefonu často docela rád slyším. A když nevolají, tak čekám, z jaké dálky mi napíšou pohled. Takhle znám autobusáka, kterého pořád nebaví jezdit, nebo kadeřnici, která miluje celé naše rádio. Když si člověk jednu stanici oblíbí, tak se časem otevře a leccos na sebe prozradí. Občas dostanu pozvání na narozeniny nebo zabijačku." Jsou i méně příjemné telefonáty. "Děti, které se doma nudí, volají do studia a nadávají. Nebo lidé, kteří chtějí v soutěži za každou cenu vyhrát." Ale i onačejší nepříjemnost se může stát: "Domlouval jsem si jednou na studiové lince rande a celé to šlo do éteru. Lidi se asi dobře bavili."
Co skrývá hlas?
"Jak vlastně vypadáš," slyší často Roman Myška v telefonu ve studiu. Jeho mužný hlas klame, člověk by si představoval chlapa jako horu. Pomenší vyhublý mužík, to je jeho pravá tvář. "Pro posluchače to bývá šok. Možná právě proto my nemodelové děláme v rádiu," šprýmuje Myška.
"Ahoj Maruško, tak copak právě děláš?" "Sedím v kanceláři, praží sem sluníčko, a já bych ráda byla u moře." Moderátor Roman Myška sdílí sny volající úřednice, podle hlasu dámy středních let. Tykání a hovorové výrazy v éteru jsou samozřejmostí. "Tak co s tím uděláme, cha, cha? Brzy budeš mít přece padla, tak hurá aspoň k rybníku," radí muž ze studia. "Ale to už nebude tak teplo," naříká dál paní. Smutnit? Vzdychat? Ani náhodou! Základem je úsměv na rtech. V hlavě za mikrofonem se rodí originální recept: "Tak co s tebou naděláme? Už to mám! Večer sůl do vany, a je to. A ještě ti zahraju na cestu z práce." V telefonu zašveholí tichý smích. "Tak dík, Romane, ať ti to v práci taky uteče," loučí se odpolední posluchačka. Hned je jí lépe.
Pohoda nade vše
Dobrá nálada, prosté povídání s lidmi o filmech, dětech či vysvědčení a tisíckrát ohrané šlágry, to je základ pohody, šířené éterem na vlnách hudebního rádia. Tomu nesmí zabránit nic. Představte si, že ještě pár vteřin před zapnutím mikrofonu a rozsvícením červeného světla s "vysílacím" nápisem On Air se studio otřásalo hádkou s nadřízeným. Jako posluchači nic nepoznáte. "Každý, kdo dělá něco jako podřízený, je přesvědčen, že by to dělal jako šéf líp. Ale je potřeba se s tím smířit. A lidi přece nezajímá, co mě trápí," připomíná Myška. Lepší náladě pomáhá i detail: u mikrofonu nemá židli. "Dostanu se lépe do varu, třeba si i poskočím a ostatní se mi pak smějou za okénkem studia na chodbě."
Prověřených písní je 800
V sedmatřiceti kroutí za mixážním pultem v nejrůznějších studiích devátý rok. I tréma už Myšku opustila. Pamatuje pionýrské začátky hudebních rádií, kdy se mu na začátku čtyřhodinové vysílací směny kupil na stole stoh cédéček, občas i nějaká vinylová LP deska. "I když lidem to zní pořád stejně, pro mě rádia se starou technikou měla ducha," vzpomíná Myška. Diskžokej si někdy nosil i kufřík s vlastní muzikou. To už dnes nepřichází v úvahu. Každá z vybraných osmi set písní, které mají naději zaznít ve vysílání, je aspoň stokrát vyzkoušena v telefonickém průzkumu. "Co se líbí nebo nelíbí mně osobně, to nehraje roli. Navíc každý moderátor v hudebním rádiu je přesvědčen, že hraje pořád to samé. Já ani nemám vytříbený vkus, ale naskakuje mi husí kůže při písni z filmu Titanic od Célinne Dionové nebo Mumulandu od Petra Kotvalda. Ale teď jsou v kurzu, tak si ve studiu aspoň stahuju zvuk." Dokonce i když si zavoláte o písničku "na přání", musíte se strefit do výběru osmi set nahrávek, jinak vám bude nabídnuto něco "prověřeného" a uloženého v počítači, jakémsi správci vysílání. Rozvrh neboli playlist do něj zadává hudební dramaturg, muž ve studiu se s počítačem dorozumívá přes dotykovou obrazovku. Technika je už tak daleko, že dokáže hrát bez zásahu člověka. "Vlastně dělám ochranku počítači. A když se mu někdy nechce hrát, tak se snažím, aby to posluchači nepoznali," směje se Myška.
"Známosti" z éteru
Takové průměrně úspěšné hudební rádio si každý den naladí přibližně sto tisíc lidí. Roman Myška nezná všechny "věrné" Kissu, ale pár "skalních" aspoň trochu. "Nelezeme si do soukromí, i když jsou známé hlasy, které v telefonu často docela rád slyším. A když nevolají, tak čekám, z jaké dálky mi napíšou pohled. Takhle znám autobusáka, kterého pořád nebaví jezdit, nebo kadeřnici, která miluje celé naše rádio. Když si člověk jednu stanici oblíbí, tak se časem otevře a leccos na sebe prozradí. Občas dostanu pozvání na narozeniny nebo zabijačku." Jsou i méně příjemné telefonáty. "Děti, které se doma nudí, volají do studia a nadávají. Nebo lidé, kteří chtějí v soutěži za každou cenu vyhrát." Ale i onačejší nepříjemnost se může stát: "Domlouval jsem si jednou na studiové lince rande a celé to šlo do éteru. Lidi se asi dobře bavili."
Co skrývá hlas?
"Jak vlastně vypadáš," slyší často Roman Myška v telefonu ve studiu. Jeho mužný hlas klame, člověk by si představoval chlapa jako horu. Pomenší vyhublý mužík, to je jeho pravá tvář. "Pro posluchače to bývá šok. Možná právě proto my nemodelové děláme v rádiu," šprýmuje Myška.
