Byly v ní uvedeny tři tituly divadelních her: prvním představením byla dnes již česká klasická komedie Václava Štecha Třetí zvonění. Tím druhým, předvedeným v letošním březnu, hra Davida Mameta Oleanna, se kterou do Toronta přicestovali herci Slovenského národního divadla Gabriela Dzuríková a František Kovár. Ovšem tím nejúspěšnějším byla politická satira útvar, který dnes již v Česku snad ani neuvidíte) Pavla Krále, transformována do klasického muzikálu s pohádkovým námětem Divotvorný hrnec, s názvem Restituce vodníka Čochtana.
Proč Divotvorný hrnec
„Proč jsem si vybral zrovna Divotvorný hrnec?“, uvádí v programu autor, režisér, muzikant a herec v jedné osobě. „Byl to můj první střet s americkým muzikálem v roce 1947. Nadchla mě krásná rytmická hudba, barevná výprava, později však hlavně Jan Werich v roli Čochtana. Takže je v tom asi trocha nostalgie. Když v roce 1982 dávalo Nové divadlo právě tento muzikál, bylo mně líto, že si v něm Čochtana nezahraju. To víte, role jde kolem herce jenom jednou, a když ji nedostane, je konec. A tak jsem přemýšlel, jak to zaonačit a přišel jsem na nápad, že vlastně celá ta hra může být naruby. A protože jsem byl zároveň i zklamán průběhem tzv. sametové revoluce v ČR a zažil a vyslechl desítky příběhů arogance, nespravedlnosti či přímé zloby, pokusil jsem se spojit příjemné s užitečným...“
Pavlovy (a nejen jeho) životní zkušenosti
Tady si dovoluji odbočit, abych ozřejmila Pavlovy životní zkušenosti. V rozhovoru před premiérou na otázku Co tě přivedlo k této politické satiře?, mi odpověděl: „Zrovna dnes je tomu 44 let (rozhovor byl psán 31. března), kdy mě Státní bezpečnost zatkla a odvezla do Ruzyně. A čím dále tím více roste moje pobouření nad neschopností či “schopností” českých politiků, kteří s obrovskou drzostí nám všem do očí tvrdí nehorázné lži. S arogancí sobě vlastní čekají, až vymřou zbylí političtí vězni. Sem tam jim utrousí nějakou tu almužnu, sem tam někoho i vyznamenají. Když jim nějaký ten metál zbude. A lidi nic. Mlčí. Copak si už nikdo nepamatuje, jak s námi komouši zacházeli? Můj dědeček nedostal žádnou penzi, neb byl kapitalista. Pánové Bilak, Štrougal, Jakeš a ostatní zločinci se smějí a pobírají tučné penze, nad jejichž výší by normální člověk omdlel. Autor sloganu “Nejsme jako oni” by měl být souzen za velezradu. Na to, že ze dne na den vystěhovali z bytů nepohodlné lidi, kteří v lepším případě šli do bytů čtvrté kategorie a v horším do stodol a chlévů na vesnice, si už také nikdo nepamatuje? Hlavně ti, co to tenkráte organizovali? A když konečně někoho zažalují, jako např. Grebeníčka, jednoho z “vyhlášených” sadistických vyšetřovatelů, tak se nic neděje, neboť se k soudu prostě nedostaví: jednou je nachlazen on, pak zase jeho advokát, a tak stále dokola… Já si pamatuji, že bývalého továrníka Srba zatkli a odvezli na Ruzyň a po roce vyšetřovací vazby i odsoudili, aniž by se pídili po jeho zdravotním stavu. A to mu bylo přes sedmdesát let. No, a protože opět zvítězila nenávist nad láskou, tak jsem napsal tuhletu hru.”
Pavel Král, nadšený divadelník, skvělý organizátor a do slova a do písmene hnací motor Nového divadla, psal postavy na míru herců, s nimiž ve hře počítal: “Dobře obsadit hru je poloviční vítězství. A proto jsem ji psal už s jasnou představou, kdo co bude dělat…” Jak se později ukázalo, strefil se dokonale.
Kdo připravil hudbu
Hudební stránka byla na muzikálu zcela určitě tím nejsložitějším. Proto si ke spolupráci povolal muzikanty, kteří s divadlem pracují dlouhá leta, někteří od jeho založení. Po hudební stránce charakterizoval Králův muzikál Josef Musil, v této hře hudební režisér, a dnes již legendární postava Nového divadla, takto: “Jedná se o symbiózu Fanian’s Rainbow a přídavku V. Na nahrávkách existuje mnoho aranžmá, protože právě klasický Divotvorný hrnec je mezi jazzovými muzikanty dílo velmi oblíbené. Pro nás bylo zajímavé právě možností volby: zda dílo přizpůsobit existujícím anebo zda vymyslet aranžmá takříkajíc od podlahy nové.“ Začali klavírním výtahem, když nebyl k mání, tak přepisem magnetofonového záznamu. „Pak nastal moment rozhodování – jak se záznamy naložit,“ ujal se slova další muzikant tělem i duší Milan Bučil, jinak nadšenec, který se Novému divadlu věnuje po dlouhá léta. Limitem byly možnosti zpěváků, sborů, představy režiséra, prostory divadla, možnosti orchestru, obtížnost skladeb apod. Navíc se Pavel rozhodl, že ve hře nepoužije hudbu živou, takže Pepa udělal jak po hudební, tak i po technické stránce veliký kus práce. Ostatně, právě po hudebně-technické stránce byl tohleto nejtěžší muzikál, který Nové divadlo zatím kdy dělalo...“ K reprodukci hudby připravili digitální nahrávku, kterážto technika byla v hostorii ND použita vůbec poprvé.
Dovoluji si doplnit, že Nové divadlo mělo na svém repertoáru i operety, např. Polská krev, Netopýr, Mamzelle Nitouche, muzikály jako Podskalák, Holka nebo kluk (byl hrán za přítomnosti autora Antonína Procházky z Plzně), Hledám děvče na woogie-boogie a další. Muzikál Čochtan naruby, jak jej autor trefně nazval, měl premiéru v pátek a poté byl, jako ostatně každé představení, třikrát reprízován.V divadelním sále, který je součástí ústavu Joseph Workman Auditorium na Queen St. W. Torontě, je zhruba 285 míst, a pokaždé byl sál vyprodán. Nebylo výjimkou, že někteří diváci přišli dvakrát...
Nové divadlo je nové už třicet let
Nové divadlo má více než třicetiletou tradici (viz článek Kde se Češi mohou setkal s Čechoslováky. Jeho členy jsou opravdoví nadšenci pro věc, milovníci divadelního umění a českého jazyka. Za co to dělají? Můžete se na to zeptat kteréhokoliv z nich a vsadím se, že dostanete tutéž odpověď: zaplněný sál a spokojené obecenstvo.
V tomto muzikále jich účinkovalo na 40, přičemž mnozí měli hned dvojí či trojí úkol. Tak např. Jana Fabináová nejenže měla jednu z hlavních rolí, ale vedle toho zastávala práci návrhářky kostýmů. Pavel Král - autor, režisér, hrál hlavní roli, a vzhledem k tomu, že ND má na 400 předplatitelů, kompletoval také předplatné.
Se zkouškami začal soubor 13. února a od té doby se scházel třikrát v týdnu, aby od osmi do zhruba deseti hodin večer zkoušel. Včetně nedělí.
Prémiérový týden je velice náročný, vyžádá si každý den od sedmi večera do půlnoci. Je to vlastně první možnost herců být na jevišti, dopracovat aranžmá, osahat si scénu, zvuk, světla, efekty, postavit kulisy, domyslet práci s rekvizitami. Každý, kdo se divadlu jen trochu věnuje, ví, o čem je řeč.
„Na zkouškách jsme přicházeli na další a další nápady, a vlastně ještě teď, kdy píšu tyto řádky, se některé situace mění. Minulý týden jsme ještě přidali jednu písničku,“ podělil se se svými pocity režisér v bulletinu ND, vydanému k této hře. „No a dnešního dne před vás předstupujeme s hotovým dílem. Teda, to je nadsázka, protože divadelní představení není nikdy hotové. Zkoušeli jsme tři měsíce. A budeme hrát tři dny. To je málo. Hra se usadí tak po osmém představení a potom se ještě dále vývíjí, speciálně takovýto druh hry, který vám dnes předvedeme (citát z bulletinu k premiéře). Ale věřte, že to, co dnes uvidíte, jsme všichni připravovali s nadšením,” končí upřímně Pavel Král. A já mohu jen dodat, že mluvil za celý soubor.
Pocity emigranta?
Za zmínku stojí názor Jozefa Adamoviče, doktora uměleckých věd, známého slovenského herce, zakladatele Akademie muzických umění v Banské Bystrici, jejího proděkana, režiséra, autora učebnice Slovenská herecká škola, který byl v té době v Torontě, takže nás svou návštěvou také poctil.
V rozhovoru s ním jsem se ho zeptala na jeho názor na muzikál a na divadelnictví jako takové. Mimochodem, patřil k těm divákům, kteří se smáli opravdu nahlas a potleskem ocenili výkony herců i na otevřené scéně. Předeslal, že se upřímně bavil, a pak dodal: „Do divadla chodím velice rád a často. Nedělím herce na amatéry a profesionály, ale mluvím o milovnících divadla. Mám dobrý pocit vždy, když divadlo splnilo moje očekávání, když je poctivě připravené, když jsem se setkal s pravdou vášné i pravděpodobností citu.
A na tomto díle byla bez nadsázky vidět poctivá práce, herci měli kontakt s diváky. O Čochtanovi mohu mluvit jen v superlativech.
Nikdy jsem nebyl v roli emigranta, tak nemohu znát pocity těchto lidí, ale podle mě, když to v člověku je, tak nezáleží na tom, o jakou národnost se jedná, o jakou zemi se jedná, tak to musí prostě ven. Umění je podle mě záležitostí duše. A ta tam prostě byla, a to byl pro mě ten pravý zážitek.“
Z ontárijského Bramptonu srdečně svě čtenáře zdraví a krasné jarní dny přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: vera.kohout@sympatico.ca
