Jsem řeka, prostá řeka, nic víc. Miliony kamenů, písčité břehy, kolony olší a vrb, to je mé tělo. Voda, to je má krev. Chladná a stále proudící. Jsem k vodním chlapcům milosrdná, jak nejvíc mohu. Vždyť oni si mě podmanili, svým uměním rozdrobili mé peřeje. Chlapi!
Takto vzdával hold ve své povídce Závod statečných známý sportovní novinář a spisovatel Ota Pavel vodáckému dobrodružství na řece Vltavě. Právě letos slaví sté výročí závod Budějovice – Praha, při kterém stovky kajakářů i kanoistů překonávaly řadu hodin i dní trasu dlouhou přes 180 kilometrů.
Jedním z nich byl také dnes 93letý Jiří Fuka. Pamětník, ale hlavně i dvojnásobný vítěz na deblkanoi. Fuka se svým parťákem Milanem Polesným vyhrál dvakrát po sobě, v letech 1957 a 1958. Dokonce se oba dostali i do reportáže Karla Čáslavského v jeho pořadu Hledání ztraceného času.
Dodnes na legendární závod, jenž poprvé odstartoval 13. srpna 1922 od českobudějovické plovárny, rád vzpomíná. „Milan mě do cíle vždycky dobře a rychle dovezl,“ chválí svého háčka Fuka, který jezdil vzadu a loď kormidloval. Dvojice jela za sportovní klub Dynamo České Budějovice a do cíle dorazila za 14 a o rok později pak za 15 hodin.
„Pamatuji se, že první rok, co jsme závodili, jsme dokonce dojížděli potmě. Ale jezdilo se to na dva dny. Startovali jsme v pět nebo v šest ráno u plovárny a mezipřistání, kde jsme spali, bylo v Kamýku. To tam ještě nebyla přehrada a tam jsme dorazili v sedm večer,“ přibližuje detaily prvního dne plavby.
Fuka závod Budějovice – Praha několikrát absolvoval v dobách, kdy stará řeka Vltava pomalu mizela kvůli přehradám. Stavbu Slapské přehrady například závodníci objížděli umělým korytem vytesaným do skal. Bývalý vodák si tak vybavuje řadu propustí a jezů s retardéry pro lodě či voraře.
„Na řece bylo třiadvacet šlajsen. Co šlo, tak se jelo. V závodě jsme kolikrát ani nezastavovali, jen jsem si stoupl a kouknul kudy pojedeme. Myslím si, že jsme žádný jez nepřenášeli. To dělali jen paďouři, jak jsme říkali srabům, co to nejezdili. Sváteční jezdci,“ směje se pamětník.
„Zvíkov i zámek Orlík byly ještě nahoře na skále, to vám byla nádhera. Když jsme spolu ještě chodili, jezdili jsme Vltavu i spolu,“ přidává se Fukova žena Eva, která podporovala svého muže i při samotném závodu. S kamarády jezdila okolo Vltavy na motorkách a fandila chlapům v lodích.
Jezdili v těžkých dřevěných lodích
Jiří Fuka si dodnes dobře pamatuje, jaké zážitky měli při sjíždění Červenských peřejí před Zvíkovem. Anebo jak bývalo občas těžké sjet propust na Jiráskově jezu hned po startu v centru Českých Budějovic.
Dříve se jezdilo v dřevěných lodích, které vážily i několik desítek kilogramů. Oba vodáci celou dobu v lodi klečeli a každý pádlem zabíral na své straně lodi. Těžkou dřinu si však nepřipouštěli.
„Byli jsme prostě zvyklí makat a jezdili jsme to z lásky k vodě. V lodi jsem v mládí seděl skoro pořád, každý volný víkend jsme vzali loď a šli na Vltavu,“ vypráví Fuka, jenž se svými rodiči bydlel na rohu dnešní Pražské třídy s ulicí Fráni Šrámka.
Vltava je Fukova srdeční záležitost. A i když ji projel mnohokrát, nejhezčí úsek řeky nedokáže pojmenovat.
„Všude bylo krásně. Třeba část z Lenory, nádherné bylo i srdce Vltavy pod Horní Planou. A pak i ty proudy pod Červenou. Zajímavé bylo také sledovat, jak se pomalu napouštěly všechny ty přehrady. To vám bylo až smutno,“ líčí.
První ročník se před sto lety jel bez etap a vítězná dvojice Engstler s Richtrem na bílé kanoi Lilly zajela čas 27 hodin a 12 minut. Od následujícího roku se již začalo jezdit na etapy a kanoistické „Budějovice“ se postupně staly jednou z největších sportovních akcí v Čechách.
Zajímavé bylo také sledovat, jak se pomalu napouštěly všechny ty přehrady. To vám bylo až smutno
První postavenou přehradou na Vltavě bylo v roce 1935 Vrané. To se jel závod po 13 ročnících v řadě naposledy. V předválečné éře se pak jelo ještě v roce 1937, ale na startu bylo jen sedm lodí. Po druhé světové válce byl závod obnovený v roce 1948. S postupným napouštěním Slapské a Orlické přehrady ubývalo přirozených úseků řeky a měnil se její charakter.
Druhá polovina maratonu už tak byla spíš o síle a dřině při pádlování na stojatých vodách napouštějících se přehrad. Posledního 27. ročníku se v roce 1959 zúčastnilo přes 86 lodí.
V roce 2010 se parta rychlostních kanoistů ze Zbraslavi a pražské Dukly rozhodla navázat na dlouhou tradici a uspořádala 28. obnovený ročník závodu. Letos se tak jel už 39. ročník, v němž byl nejrychlejší v kategorii K1 Tomáš Pavlík. Do Prahy dojel ve třech dnech za 12 hodin.
„Letos jsme měli rekordní počet závodníků i lodí, zájem roste,“ těší ředitele obnoveného závodu Budějovice – Praha Petra Mojžíška. „I když je v historii závodu opravdu velká díra, tak si myslím, že máme na co navazovat. Takhle starý závod byste asi hledali marně,“ dodává Mojžíšek.
