Přes slávu pluku díky Haškovým příběhům dosud nikdo historii této jednotky, která prošla za první světové války řadu bojišť, nezpracoval. Jan Ciglbauer se to rozhodl změnit, připravuje knihu o „jednadevadesátnících“, která by měla vyjít v příštím roce, tedy 100 let po konci války.
Amatérský historik Jan Ciglbauer
„O jiných českých jednotkách monografie už vyšly nebo vycházejí, ale 91. pluk stojí stranou. Přitom díky Švejkovi je to nejznámější jednotka rakousko-uherské armády,“ říká Ciglbauer, který sice není povoláním historik, ale strojní technolog, přesto se historii regionu věnuje několik let. Knihu chce obohatit o vzpomínky obyčejných vojáků.
Co tedy v knize bude?
Chci obsáhnout historii pluku i před válkou až do jeho zániku v době první republiky. Hlavní část bude věnovaná válce. Cílem je den po dni zmapovat válečnou činnost. Zachoval se archivní fond pluku a další materiály jsou ve vídeňském válečném archivu. Zároveň tam chci dát fotky a válečné deníky, které se dochovaly. Archivní materiály vojenského charakteru jsou psané stylem – jednotka XY obsadila ve 14:00 kóty Z. Ale už tam nejsou ty lidské příběhy, které za tím byly. Proto budu rád, když mi Jihočeši zapůjčí korespondenci, fotografie či deníky svých předků, kteří 91. plukem prošli.
Dodnes se traduje, že čeští vojáci nechtěli za Rakousko-Uhersko moc bojovat, že dezertovali. Napomohl tomu i Švejk. Jaká byla pravda?
Jiná. Je pravda, že se dodnes objevují příběhy, jak celé pluky za zvuků polní kapely přebíhaly do zajetí. To byla legionářská propaganda. Je pravda, že na východní frontě to naši vojáci brali tak, že Rusové jsou slovanští bratři, takže proti nim nechtěli až tak moc bojovat. Jiné to bylo na italské frontě. Italové byli tradiční nepřátelé, a navíc byli v pozici agresorů. A ještě k tomu napadli Slovince, což byli taky naši bratři Slovani. Takže čeští vojáci tam měli skvělé jméno. A Italové naše jednadevadesátníky se strachem označovali za Zelené ďábly.
Pohled z frontyTitulní fotografii poslal rodičům jednadevadesátník Josef Bílek z Dunajovic z italské fronty na Soči v dubnu 1916 (Janu Ciglbauerovi ji poskytli jeho příbuzní). O měsíc později byl Bílek lehce raněn, po vyléčení dostal tři týdny dovolenou. Po návratu na frontu poslal domů ještě jeden lístek a pak se odmlčel. Později byl prohlášen za nezvěstného a nikdy se nezjistilo, kdy a kde padl. Text na druhé straně fotografie zní: „12.4.1916. Nejdražší moji Rodiče, bratře a sestro, též všichni přátelé, tisíckrát Vás všechny pozdravuji a líbám, jsem chvála Bohu zdráv a jak bude dále, je u Boha a posílám Vám tento lístek, jenž jsem na něm fotografovaný s mojimi kamarády pionéry za frontou v době když jsme měli odpočinek, ale jest to špatné, tak jsme přišli z fronty celí utrmácení. Já jsem uprostřed od zadu, ale co tento lístek píši, zase jsem spakovanej do fronty, ristunk mám na sobě, budem tam prý ještě 8 dní a pak jdeme zpět. Mějte se s Bohem, Váš Josef.“ |
Kde se vzala legenda o nespolehlivosti českých vojáků?
Paradoxně to ve velké míře šířili v té době sami rakouští velitelé. Oni tím maskovali vlastní neschopnost. Když byl třeba zajat 28. pluk, bylo to jen kvůli selhání rakouského velení. Nechali je napospas. K tomu došlo i u 91. pluku, kdy padl u Chorupan do zajetí i sám Hašek. Vpředvečer toho přišlo z vyššího velení hlášení, že se očekává, že ruské jednotky ustoupí, a velitelé tak na noc ani nepostavili hlídky. No, a ráno Rusové zaútočili...
Kolik Jihočechů prošlo 91. plukem?
To se přesně neví. Ale dá se to zhruba dopočítat podle toho, jak se doplňovaly ztráty na frontě pochodovými prapory, jak se říkalo marškami. Ten odcházel přibližně jednou za měsíc, do konce války jich bylo víc než 40 a každý měl podle tabulek asi tisíc vojáků. A marškami se vraceli i ti, kteří byli ranění nebo nemocní. Takže odhadem se dá říct, že 91. plukem prošlo 20 až 25 tisíc Jihočechů.
Jaké měla jednotka ztráty?
To se taky přesně neví. Podle dochovaných záznamů bylo padlých jednadevadesátníků asi tři tisíce pět set. Spolek veteránů, který fungoval ve 20. letech, se ovšem dopočítal pěti tisíc.
Zaujaly vás nějaké příběhy?
Mám vzpomínky vojáka z Mrzliho vrhu v Julských Alpách na sočské frontě. Popisuje, jak bylo v horách tragické zásobování. Neměli ani vodu na vrcholcích hor. Civilisti, které najali na donášení jídla, jim většinu snědli a na ně zbyly drobky kukuřičného chleba. Když narazili na ovce, jedli jejich maso syrové, protože tam nebylo žádné dřevo na oheň. Muselo to být strašné.
Jaký měli vojáci výcvik? Byli to asi z větší části zemědělci.
Ze začátku to většinou byli záložáci, kteří prodělali výcvik před válkou. Byli kluci, kteří nastoupili na vojnu v roce 1911, a když měli po třech letech končit, vypukla válka a už se domů nedostali. Jak boje trvaly, dostávaly se tam i mladší ročníky, které teprve měly nastoupit na základní službu. Na konci války se branná povinnost týkala i ročníků 1900. Rok 1918 byl pak pro naše vojáky tragický. Uvádí se, že průměrná váha rakousko-uherského vojáka v té době byla 50 kilogramů. Byl nedostatek všeho. Nemoci tvořily dvě třetiny ztrát.
V jakém věku se vojáci na frontu dostávali? Podle fotek jsou to mnohdy i starší muži.
Za mobilizace v červnu 1914 rukovaly jen poměrně mladé ročníky, měly maximálně dvanáct let od základní služby. Ale v Srbsku byly obrovské ztráty a postupně se do bojů dostávali starší a starší muži. Vím i o případu z 91. pluku, kdy se u jedné jednotky potkal otec a syn. K domobraně v týlu se nasazovali i padesátiletí.
Člověk si dnes neumí moc představit život vojáka za Velké války. Kolik času trávili na frontě?
Pokud byla situace klidnější, tak se jednotky střídaly. Třeba 14 dní byl pluk v první linii a pak byl na stejnou dobu vystřídán. Ale když byla ofenziva, bylo třeba nasadit do boje všechny. Zázemí také bylo velmi blízko fronty, třeba jen kilometr. Když byly dělostřelecké přípravy před útokem, tak tam moc klid nebyl. Rusové často bombardovali hlavně zálohy, aby odřízli první linii.
Jak společnost po válce vnímala veterány rakousko-uherské armády?
Oproti legionářům, kteří měli výsady, to nebylo moc dobré. Vojáci rakousko-uherské armády, kterým se říkalo austrijáci, nesměli mít ani své spolky nebo časopisy. Bylo zakázané nosit rakousko-uherská vyznamenání. Pomník jedenadevadesátníků nedovolili postavit u Budějovic a je nedaleko Lince. Armáda se taky postupně zbavovala důstojníků, kteří sloužili v rakouské armádě a neměli legionářskou minulost.
