Děravé podrážky nebo zničené patníky. To jsou vady, se kterými přicházejí zákazníci za Milanem Klimešem nejčastěji. Jen málokteré kusy se českobudějovickému ševci nepodaří zachránit. Ve své skromné dílně v Dukelské ulici látá boty už přes třicet let.
„Dneska má člověk oblek za 20 tisíc, ale boty z Číny za pár korun. Na boty už se neklade takový důraz, jak to bývalo dřív,“ říká čtyřiašedesátiletý švec.
Ševcovství bylo pro Klimeše druhou profesní volbou, původně pracoval jako svářeč. O boty se začal více zajímat v 90. letech, kdy studiem ve Zlíně postupně získal výuční list z ortopedické obuvi a složil maturitní zkoušku. Dnes patří k posledním vyučeným ševcům v kraji.
Se zánikem obuvnických škol podle něj skončila i kultura bot mezi lidmi. „Stačí, když si stoupnete na náměstí a budete je pozorovat. Začnete u hlavy a skončíte u bot. Hned máte obrázek. Hogo fogo nahoře a dole fuj,“ komentuje.
Milan Klimeš má svou dílnu v Dukelské ulici v Českých Budějovicích.
Současní výrobci bot podle něho příliš šetří. „Mám už profesní deformaci a poznám to na vnitřku boty. Je tam schovaná napínací stélka, po které chodíte. Dnešní firmy používají napínací stélky z papírové drti či lepenky s usní. To ale není dobře. Kdyby tam dávaly kožené, tak to vydrží. Tohle ale ne,“ tvrdí.
Výrobě bot na zakázku se už sám nevěnuje, v posledních letech se specializuje právě na opravu vad. „To bývávalo. Poslední boty na zakázku jsem dělal nejméně 20 let nazpátek. Dneska to nikdo nezaplatí. Do kvalitních bot investují pouze bohatí, chudí ne. Ekonomické nůžky se rozevřely, takže je to jednoznačné,“ myslí si.
Přesto ani tomu, kdo se rozhodne do kvalitních bot investovat, nemusí vysněný pár dlouho vydržet. „Nové děravé boty dostávám na opravu často. Když dnes kupujete boty, je vás prodejce povinný upozornit, že koženou podrážku je potřeba podrazit. To ale nedělají. Stačí, aby zapršelo, a z chodníku se stane šmirgl, který zničí botu během jedné chůze,“ varuje švec.
„Dneska se neopravuje, ale vyměňuje“
Vyrobit kotníkové kožené boty zabere tradičnímu ševci se vším všudy minimálně týden. Nejprve je potřeba odebrat míry a vše správně zakreslit do výkresu.
„Nechá se vyrobit kopyto, na které se jednotlivé díly po sešití napínají. Nesmí chybět tužicí prvky, aby byla bota pevná. Přišije se to k sobě, pomaže lepidlem a přidá spodek. Jednoduchá, krásná práce,“ shrnuje Klimeš.
Ve výsledné ceně výrobku se ovšem odráží i to, že musí řemeslník zhotovit hned dva páry bot. „Jde o to, že když dělám botu na zakázku, dělám prakticky ortopedickou botu. Musím nejdřív udělat první pár bot, ve kterém zákazník chodí týden. Potom botu rozřežu, podívám se, kde ho to uvnitř tlačí. Následně ji upravím na kopytu a dělám finální výrobek. Není to úplná sranda,“ vysvětluje.
Tvořit boty tímto způsobem bude v Česku stále ojedinělejší. Klimeš tuší, že jeho řemeslo nemá před sebou příznivou budoucnost.
„Umře. Nejsou lidi, kteří by to dělali. Zrušili obory, protože je nikdo nechtěl studovat, a tak řemeslo umírá. Jsme spotřební společnost. Koupíme, zničíme, vyhodíme, koupíme nové. Na to jsme se naučili. Dneska se neopravuje, ale vyměňuje. Když rozbijete auto, vymění vám díly. Neopraví vám pomačkanou kapotu, ale celou ji vymění,“ míní.
Sám zavrhuje myšlenku, že by tradiční řemeslo a um předával v dílně případnému učni. „Nechci. Každý má svoje gros. Vezměte si, že obyčejný hřebíček stojí 20 halířů. Když ale víte, kam ho dát, prodáte ho za 300 korun. Tam je ta logika. Proč bych někomu jen tak dával svoje know-how? Nikdo to dělat nebude. Řemesla zmizí a už nebudou,“ uzavírá odevzdaně.
