Ráno ozdobit stromeček, přes den čekat na Ježíška, jehož brzký příchod předznamená kapr se salátem. A pak si rozdat dárky.
Tak známe Vánoce dnes, ale v minulosti byly adventní tradice mnohem pestřejší. Lidé na Šumavě dodržovali jak náboženské, tak lidové obřady.
Některé jejich zvyky přesto přetrvaly. Třeba zlaté prasátko, pokud se člověk při Štědrém dnu postí. Děti ho dříve nakonec skutečně spatřily. Rodiče překryli kahánek cedníkem, přes jehož otvory se na zdi prasátko promítlo.
Různé obyčeje domácnosti dodržovaly již od začátku adventu. Jakmile Šumavu zasypal sníh a brzy se stmívalo, lidé se navečer scházeli v chalupách u rozpálených kamen a vyprávěli si různé zážitky, příběhy a pohádky. Někdy předčítali z Bible nebo vyprávěli legendy o světcích.
Adventní období začínalo nocí z 30. listopadu na 1. prosince. Lidé věřili, že během ní mohou zjistit budoucnost. Proto prováděli různé rituály.
„Nejčastější bývalo lití olova. Roztavený kov ve lžíci se vylil do hrnce se studenou vodou. Chlapci a děvčata pak z každého kousku olova usuzovali svůj budoucí osud, přičemž hrály úlohu touhy a fantazie. Mládenec, jemuž při lití vznikla šavle, se stane vojákem. Děvče, které v kousku olova spatřuje dětskou tvář, se brzy vdá a bude maminkou,“ přibližuje Vladimír Horpeniak, historik sušického Muzea Šumavy, ve své publikaci Advent a vánoční zvyky na Šumavě.
Lití olova přetrvalo dodnes, méně známé je hádání osudu z třísek. Dívka si přinesla do světnice plno třísek a rozhodila je na podlahu. Pak dřívka řadila k sobě po párech. Když zbyla jedna tříska, znamenalo to, že děvče zůstane samo. Pokud třísky vyšly přesně do párů, mohla se těšit na vdávání.
Dobytek dostal kus vánočky
Církvi se nikdy nepodařilo podobné lidové pohanské zvyky své věřící odnaučit. To ale neznamená, že křesťanské tradice nedodržovali. V době adventu se pravidelně scházeli k modlitbám.
Denně se po večeři shromáždila celá rodina u hromničky nebo svíce, aby se pomodlila růženec. A zapalování adventních svící na věnci? Tento zvyk přišel až v 19. století z Německa.
Na Štědrý den si všichni odpočinuli od řemeslných prací. Když šel ráno hospodář za dobytkem, přidával mu do krmení kus vánočky. Na štědrovečerní tabuli podávali šumavští předkové sušené vařené švestky ve vlastní šťávě.
Jinde jedli kapra, někde jako hlavní chod jitrnice a jelítka se zelím a bramborami, poté vánočku, jablečný závin, kávu a jablka s ořechy.
Ještě před první světovou válkou neměla velká část rodin na venkově vánoční stromek. Někteří si obstarávali třeba jen jedlové nebo smrkové větve, které zdobili. Dárky se někde rozdávaly hned o Štědrém večeru, jindy je děti nalezly až ráno.
„Nadělovala se jablka, ořechy, křížaly, perník a kus vánočky. Zvlášť nehodné děti dostaly brambory, řepu a skořápky od ořechů,“ píše Horpeniak. Čekání na Ježíška často doprovázely modlitby, otec vyprávěl ostatním, jak ho potkal ve dvoře.
V oblasti Horní Plané i jinde však přinášel dárky zlatý kůň. Ježíšek se sem dostal až později. Koníček rozdával svatojánské chlebíčky, pečené hrušky, lékořici nebo zázvorové pečivo.
Tradovaly se historky o smrti
Nutno podotknout, že tradice se lišily nejen podle oblastí, ale i domácnost od domácnosti. Ne všude tak otec rodiny připravoval přes Štědrý den vánoční třísku, kterou pak uložil pod střechu, aby chalupu ochránila před blesky.
Tradovaly se i historky spojené se smrtí. Někteří dbali na to, aby měl každý při štědrovečerní večeři za sebou na stěně stín. Komu by chyběl, měl ještě do Nového roku zemřít.
„Kdysi žil na horní Šumavě sedlák, který uvěřil tomu, že může o štědrovečerní noci slyšel lidskou řeč zvířat. Když se celý den postil a nepromluvil ani jediného slova, uložil se v noci ve stáji pod jeslemi svého vola. Najednou začalo odbíjet dvanáct a on uslyšel svého vola, jak druhému volu říká: Ty, ještě letos potáhnene jednu pěknou fůru, povezeme totiž našeho pána k hrobu. Z toho se sedlák polekal natolik, že onemocněl, musel ulehnout do postele a za krátký čas byl mrtvolou. A skutečně tito dva voli ho odvezli na hřbitov,“ říká jedna šumavská lidová povídačka.
Horalé nemohli chybět na církevních obřadech. „Pro lidi bylo skutečně velmi důležité prožít půlnoční pobožnost. Účastnili se jí v jakoukoli noční hodinu. Farář byl totiž z Kašperských Hor a trvalo déle, než farnost v závějích obešel,“ vysvětluje starosta obce Modrava na Klatovsku Antonín Schubert.
„Dříve se lidé rádi scházeli a dlouho si spolu povídali,“ dodává starosta.
Vánoční veselí pokračovalo přes svátky. Mládež hrávala v hostincích kostýmované hry o Ježíškovi. Po chalupách se koledovalo, nejčastěji na Štědrý večer, na Štěpána, Nový rok a Tři krále. Chalupy podle Vladimíra Horpeniaka obcházeli děti, kněží, kostelní zpěváci a dokonce i nevěstky.
„Nyní se tu však slaví advent jako kdekoli v republice. Uchovávané tradice se zpřetrhaly odsunem původních obyvatel,“ myslí si starosta Kvildy na Prachaticku Václav Vostradovský.
Zimy prý v šumavských horách bývaly drsné o to více, že obyvatelé neměli k dispozici moderní techniku. Hlavní trasa z Kvildy do Bučiny bývala upravovaná, pluh táhlo volské spřežení. Minimálně se lidé dopravovali na koních, to jen po hlavních cestách.
Nejvíce tak chodili ve sněhu pěšky. Ve větším se začaly šumavské cesty udržovat až v 50. a 60. letech minulého století s určením hraničního pásma.
Kvildští však nestrádali. „Žilo tu více lidí aktivního věku, měli svá políčka a přes rok si udělali zásoby pšenice, zelí a brambor, fungoval tu řezník, takže suroviny místní měli. Nutno říci, že naši předkové byli mnohem méně nároční, proto si vystačili,“ srovnává Vostradovský.
