Sedím v pozorovatelně u výběhu rysa Davida, blízko Návštěvnického centra na Kvildě v srdci Šumavy. Asi za hodinu začnou poslanci v Praze projednávat zákon, který národní parky u nás promění. Jak, to zatím není jasné.
Já přijel, abych zjistil, jak se na věc dívají návštěvníci národního parku. Přicházejí se dívat na největší kočkovitou šelmu naší přírody. A jen málokdo z nich se mnou nechce mluvit. Většina ví, na co se ptám. A co mě překvapuje ještě víc, že chtějí své názory sdílet.
„Chápu, že místní chtějí mít z přírody přínos. Česká republika ale nemá tolik zachované přírody, aby s ní mohla hazardovat. Znám to třeba z Tater, které už na mnoha místech ztratily svou tvář kvůli hotelům a sjezdovkám. Vnímám to jako nevratný proces a myslím, že Šumava si něco takového nezaslouží,“ říká Apolonia Sejková, která studuje v Brně a pochází ze slovenského Prešova. Na Šumavě je poprvé v životě.
Jiný názor slyším už kousek od výběhu rysů. „Na Šumavě jsem po dlouhé době, byla jsem na mateřské. A to, co vidím kolem sebe, to je velká změna. Myslím si, že je třeba les chránit, než tady přijdeme o všechno. Krajina je člověkem poznamenaná a naše republika je hrozně malá na to, abychom měli místa pouze pro divočinu,“ míní žena z Písecka, která k výběhu vede své dvě děti.
Za jeleny a rysy míří rodiny s dětmi
Další názory lidí, které cestou ke Kvildě potkávám, se tísní většinou mezi těmito dvěma póly. „Jezdíme sem často, nemáme to z Písecka daleko. Myslím, že bychom se měli inspirovat tím, jak to dělají za hranicemi, kde to funguje. U nás se pořád nemůžeme domluvit, jestli chceme divočinu, nebo McDonald’s na Kvildě. To bych já rozhodně nechtěl. Spíš bych byl pro přírodu, už začíná být jasné, že si dokáže poradit. Ale tak, aby byla přístupná, a ne jako před lety v době hraničního pásma,“ přemýšlí Marek z Písecka.
I když prší a v bílé stopě se jen občas mihne nějaký náruživý běžkař, za jeleny a rysy míří po poledni často i rodiny s dětmi.
„Jezdíme sem skoro každý rok. Teď jsme byli ve vlčím výběhu na Srní a zrovna se chystáme podívat na rysa a jeleny. Na Šumavě by mělo být místo pro návštěvnická centra, kde se lidé seznámí se životem zvířat, která ve volné přírodě potkají jen málokdy, ale i pro divočinu, kam bude třeba omezený přístup. Jezdíme sem prakticky od dětství a je pravda, že tady razantně přibyla výstavba, která se sem vůbec nehodí, a je tu i více lidí. Někam by se mohl přístup i zpřísnit,“ říká rodina Vaverkova z Kladna.
Od návštěvnického centra se přesouvám přímo na Kvildu. I tady jsou lidé sdílní. Většina z oslovených o tom, že se má za chvíli projednávat zákon, který výrazně ovlivní podobu českých národních parků, neví. Řada z nich ale je v obraze.
„Celý ten nesmysl dlouhodobě sleduji. Nechápu, co obcím na Šumavě chybí. Jsou tady všude nové domy, nezdá se, že by se tady měli lidé špatně. A navíc mohou dýchat čerstvý vzduch a do nádherné přírody to mají pár kroků. Ať si zkusí jít žít k nám do Třince,“ líčí před kvildským kostelem muž středního věku, který se představuje jako Petr.
Babičky se obracejí v hrobě
Před Informačním střediskem Kvilda narážím i na další názory. Nad současným, z jejího pohledu bezútěšným stavem Šumavy, se pozastavuje Irena Šmatová ze Sušice. „Aby se naše babičky a prababičky obracely v hrobě, jak tady lesy vypadají. To, jak se tady hospodaří, to je velmi zlé. Nevadí mi ani tak kůrovec, ani to, že se těží. Když tam ale zůstává to dřevo, kterého je opravdu škoda, to je strašné. Určitě by se dalo využít, zpracovat. To, co brouk sežere, neumíme zhodnotit. A kácí se zdravé a silné dřevo. Když přijdu na druhou stranu do Německa, připadá mi, že lesy tam jsou mnohem upravenější. Tady u nás je to smutný les. Chodila jsem sem s prarodiči, s rodiči na houby, ale za těch 25 let to tady jde pořád k horšímu,“ míní žena, která jezdí na Kvildu pravidelně běžkovat.
Podobně jako ji jsem zastavil celkem asi 40 lidí, některé samotné, jiné s rodinou. Jejich názory se různily, v jednom se ale shodli vlastně všichni. V potřebě pevných pravidel. Jaká ta pravidla mají být, v tom se názory různily.
„Mně to vyhovuje tak, jak je to teď, i když mě udivuje, jak moc tady přibývá turistů. Já vím, že je to pro místní možná těžké, nejsem však pro rozvoj výstavby, ale pro přírodu. Pravidla by ale měla být jasně daná,“ míní Renata Sedláčková, která na Šumavu míří pravidelně ze středních Čech.
