Carnegie Hall, Theatre de Champs-Elysée, Rudolfinum... Stezka korunami stromů. Jan Talich už vystoupil na světových scénách, ale mezi větvemi orchestr ještě nevedl. Známý houslista a dirigent před pár dny natáčel s Jihočeskou komorní filharmonií propagační video na vrcholku Kramolína u Lipna.
„Bylo to asi nejvyšší místo, kde jsem kdy vystoupil. Byl to hlavně hapenning, kterým chceme vyjít vstříc našim posluchačům. Nemusí se bát přijít na koncert. Nejsme neproniknutelní tučňáci ve fracích, ale úplně normální kluci a holky,“ usmívá se 47letý Talich.
Upozorňuje, že v Evropě jsou vystoupení na netradičních místech mnohem častější. Stejně jako přesahové koncerty do jiných žánrů, kam nyní začíná směřovat Jihočeská komorní filharmonie pod vedením nového ředitele Otakara Svobody.
„Zpřístupnění neznamená polevit v repertoáru ani rozmělnění kvality. Když se podíváte do programů světových filharmonií, najdete tam z 50 procent přesahové věci. Samozřejmě ale základem je klasika,“ říká Talich. V příští sezoně filharmonie doprovodí pod jeho vedením například americkou jazzovou zpěvačku Jane Monheit.
Jako kluk nenáviděl cvičení
O směřování malého Jana už rozhodlo asi jeho jméno. Prastrýc Václav Talich byl jedním z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století. Otec Jan zase houslista a později violista, houslistka je i jeho matka. „Jako dítě jsem nenáviděl cvičení. To asi každý. Jen zázračně děti jako například Yehudi Menuhin v pamětech vzpomínají, jak se na cvičení těšily. Se mnou navíc trénovali rodiče. Začalo mě to víc bavit až na konzervatoři,“ vzpomíná Talich.
Kdyby nakonec nevystudoval HAMU v Praze, možná by z něj byl matematik, nebo truhlář, či řezbář. „Hodně mě bavila matematika. Také mám rád práci se dřevem. Můj sen je mít doma dílničku s frézkami a vyrábět si blbosti ze dřeva. Jen si musím dávat pozor na prsty,“ přemýšlí.
Od svého prastrýce i otce si vzal především perfekcionismus. „Oba se snažili dát vždy do vystoupení maximum. I já za chci za každých okolností odvést co nejlepší práci, ať je to koncert pro pár lidí, nebo v prestižním sále. Nikdy nevíte, kdo v publiku sedí,“ říká.
Jeho otec založil už na konzervatoři se svými spolužáky v roce 1964 Talichovo komorní kvarteto. Jan Talich do něj nastoupil v roce 1997 a převážně díky tomuto souboru se podíval na nejprestižnější místa, jako je Carnegie Hall, a plnil si spoustu snů.
Pořád má trému
V poslední době má v ruce však častěji taktovku než housle. Už od roku 1992 vede svůj Talichův komorní orchestr a od sezony 2008/2009 je šéfdirigentem Jihočeské komorní filharmonie. „Nedovedu si však představit, že bych někdy housle navždy odložil. Už však nemám moc času na cvičení. Muzikanti si dělají legraci, že komu už se k stáru nechce cvičit, tak začne dirigovat.“
Přiznává, že má občas stále trému. „Dá se to obejít častějším vystupováním a praxí. Jako houslista už mám fígl, jak začít koncerty, když se mi třese ruka. Je třeba volit správný smyk po strunách, radím studentům. Ale tréma je strašná věc. Jeden z mých učitelů kvůli ní dokonce musel přestat vystupovat, jak ho to ničilo,“ vzpomíná.
Jan Talich hraje na housle z 18. století z dílny Gagliana a Stradivariho. Vzácné historické kousky potřebují při cestování i speciální péči.
„Je to, jako když převážíte starožitnost. Nesmíte je nechat v autě jak kvůli zlodějům, tak kvůli horku. Klimatizace zase vysušuje, venku je vlhko a nástroj se hýbe. Nejvíc mi bylo houslí líto, když jsme hráli v Americe. V Oklahomě bylo minus 15 stupňů, druhý den jsme přeletěli do Miami, kde bylo 25 stupňů nad nulou. Dřevo na to není zvyklé. Když cestoval Paganini, tak jel někam vlakem týden a nástroj si zvykl. Pravidelně jsem jezdil z Ameriky s rozlepeným nástrojem,“ líčí. Když se ho ptám, jakou skladbu by si zahrál, kdyby měl úplně poslední možnost, dlouze přemýšlí. Nakonec ale jasně volí Antonína Dvořáka.
„Jako dirigent bych si dal Dvořákovu symfonii a jako houslista některý z jeho kvartetů,“ míní.
Přiznává, že doma i v autě klasiku vůbec neposlouchá. Raději si pustí jazz, country, má rád spirituály. Na koníčky mu moc času nezbývá, ale rád ochutnává vína. „A hodně ujíždím na košilích. Když hrajeme v cizině, tak pořád nějaké kupuji, ale teď mě takhle úchylka trochu přešla,“ dodává.
